A zase houby (s řeckým apendixem)

Cesta vozem probíhala poklidně. Suverénně jsem se řítila rychlostí pětatřicet kilometrů našimi půvabnými vesnicemi, které vypadaly, že se v nich díky nějakému paradoxu zastavil čas, ale silnice se rozpadat nepřestaly. Nevyhověla jsem přání navigace, výdobytku to moderní techniky, která mne nabádala napálit to do každého druhého baráku nebo sjet do místního rybníčku s kachničkami, když matena zákrutami v každé ostřejší zatáčce hlásila "zabočte doprava", přičemž silnice jakoukoliv odbočku postrádala.

Konečně jsme dorazili na víceméně libovolné místo, jež jsme určili odbočením na první vhodnou polňačku. Zaparkovala jsem koně na vyvýšeném plácku u pole a vyšli jsme.

Mapy nelhaly a i vizuální kontakt potvrdil les. Co jsem však opomněla zjistit, bylo, jaký úhel svírá les s pomyslnou rovinou. Neklesli jsme na mysli, jali se šplhat do kopců, ačkoliv by je za mírné označil jen dobře zacvičený realitní makléř,  a za svou námahu jsme byli odměněni. Viděli jsme mloka skvrnitého.

A pak dalšího. A dalšího. Ukázalo se, že les je na ně dosti bohatý. Na houby naneštěstí nikoliv. Po třech hodinách šplhání a klouzání jsme získali několik malých hřibovitých věcí, čtyři pýchavky a dvě bedly neznámého druhu. I tak jsme se ale mohli ošklíbnout nad lenivými ubožáky, kteří si nesli prázdný košík, neochotni na procházce se psem znečistit svůj oděv, podrápat tvář a opustit lesní cestu.

Dojati tím, co jsme oproti předchozím pokusům mohli považovat za oslnivý úspěch* přesunuli jsme se s drobnými obtížemi, které zahrnovaly děsivé skřípění a pach spálené gumy, do davelské restaurace Thessaloniki, abychom si mohli vyfotit něco jídel a zaprudit obsluhu, dloubnout znechuceně vidličkou do salátu a zkonstatovat, že když jsme byli vlóni na Krétě, Máňo, tak teda ten gyros tam měli lepčí.

Ve skutečnosti si neřídící Nejslawnější, který díky neřízení neměl žaludek velikosti lískového ořechu, dal slušný předkrm v podobě taštiček se sýrem,

a musaku, kterou prohlásil za nedochucenou, ale upřímně, ten člověk má chuťové buňky vyžadující solnou vrstvu hodnou zapadlé krkonošské silničky v lednu. Podle mě byla jeho musaka v pořádku,

stejně jako těstoviny s chobotnicí.

Korunou odpoledne se staly dezerty, které spolu s egyptskými patří do kategorie zbraní hromadného ničení. Pro přibližnou představu nabízím tento návod: naplňte cukřenku cukrem. Poté polovinu odsypte do sklenice a nalijte tolik vody, aby vznikla řidší kašička. Vezměte lžíci a střídavým nabíráním kašovité hmoty a cukru z cukřenky se obé snězte. Slabší povahy mohou pokus ukončit dříve, ale ne před tím, než jim lezou oči z důlků. Teprve to je známka, že hladina cukru v krvi dosáhla potřebné výše.

Obsluha vlídná, ceny mírné, jediná škoda byla umělohmotné šlehačky k dezertům dodávané, protože jednak netuším, co tam dělala, jednak když už tam byla, tak umělá slazená hmota z kovové pixly je ošklivé kačátko. A bez toho zelenýho sypání kolem bych se taky obešla, ale co už.

* Přežili jsme šestatřicet hodin po požití. Všechny houby tudíž, přes mírné rozpaky nad vyobrazeními bedel, prohlašuji se zpětnou platností za jedlé.