Průvodce inteligentní ženy po vlastním císařském řezu

Mohu Gestapo každému vřele doporučit, pravil prý Freud, když po něm žádali potvrzení, kterak s ním Němci pěkně zacházeli, než ho pustili do Londýna, a poté, co mu trochu pročechrali příbytek.

No a tak nějak se to má s porodama. Aby byl druhý porod přirozený, je třeba prvé dítě, které nepáchá v děloze sebevraždu škrcením, a regenerační schopnost, aby byla děloha stále funkční. Regenerační schopnost znamená, že zacelení po prvém řezu naroste tkáň nejméně na tři centimetry tlustá, což je po několika letech směšné číslo. Mně, jak se ukázalo, chybí nejen plody bez suicidálních sklonů, ale také regenerace. Po necelých třech letech jsem statečně vyvinula celých 9,7 milimetru, pročež se lékař konstatující tuto skutečnost zasmušil a pravil, že bude nutné znova řezat.

Co to znamená v praxi: nejdříve člověka lapí anesteziologové, kteří jednomu nechají vysosnout něco krve. Pokud tato tekutina jeví známky přibližné normality, doporučí onomu jednomu, aby se nenechal praštit do hlavy kyjem, ale dal souhlas k provedení operace při vědomí. Jejich cíle jsou zištné: když se operuje člověk bez vědomí, tak mají na vytažení ploda doktoři míň času. Ale zaobalit se to dá hezky do toho, že, maminko, uvidíte svoje miminko hned na sále. Neodolatelná možnost. (Vážně. Taky jsem neodolala.)

Následuje čas do stanoveného termínu, ve kterém je čas panikařit. Co na tom, že ročně u nás umírá při porodu jen pár žen. Můžete být mezi nima. Nezapomeňte se pořádně prohrabat všemi možnostmi. Na výběr je "zemřu", "dítě zemře", "já i dítě jistě zemřeme" a poněkud nepravděpodobná, apokalyptická verze "zemřou všichni". Ta přichází ke slovu v posledních dnech.

Nástup do porodnice: v horším případě je okořeněn spoluležícími, v lepším pouze mizernou stravou. Získala jsem, šťastlivec, obé. Spoluležící se DĚSILA porodu, který bude STRAŠNÝ, VŠEM jejím příbuzným lékaři více či méně ubližovali a některé přímo doprovodili k řece Léthé. Neříkám, byla to jinak milá žena, ale strávit s ní den bylo jako dobrovolně pobývat na pitevně, zaplněné lékařskými omyly.

Co se stravy týče, věru že jsem nečekala zázraky. Opravdu poprvé se mi však stalo, že jsem nedokázala rozeznat, zda to, co mi skřítkové připravili, je omáčka, nebo polévka. Rozhodování ztížil fakt, že kromě suché rýže jsme obdrželi každý tři misky s neurčitou hnědošedou tekutinou - dobrá, jedno je polévka, něco jiného na tu rejži. Třetí věc však dodnes zůstává zahalena tajemstvím. Zeptat jsem se neodvážila. Ono je to jedno, neb jídla nakonec člověka zbaví klystýrem, který zde cudně přeskočím.

Spár chirurgův se v lepším případě vyznačuje milou anestezioložkou, které jsem se nekompromisně chytla za ruku a celou dobu jí tlačila do hlavy jakési nesmysly, abych poněkud vytěsnila fakt, že se mi cizí člověk hrabe v břiše. Tímto té trpělivé ženě děkuji, účinně mi pomohla nevšímat si zvuků připomínajících plácání křídel mořských racků, u nichž se obávám, že patřily k tomu, jak mi operatér vyklepával útroby.

V horším případě se spár vyznačuje medičkou, směrem k níž jsou pronášeny věty typu "do toho žlutého bych na vašem místě, kolegyně, nepíchal, to je močový měchýř" a "jejda, ta děloha byla jako papír". (Navíc mám pocit, že mi jako mírně protežovanému pacientovi pan doktor zcela zdarma trochu přerovnal žebra a pomixoval kosti v pánvi, jelikož jsem několik následujících dní nemohla moc dejchat a při každém kroku jsem chřestila jako Kostěj Nesmrtelný.)

Jenže když vono se pak ukáže to dítě. A je to jako s tím Freudovým gestapem: páč nejdřív vám přerovnali ten byt, ale teď jste v Londýně.

(A třá pravit, že nesmírné díky všem v benešovské porodnici, anžto se postarali o to, že porod byl naprosto bez komplikací a pouhých pár dní poté tu běhám co křepelka. A milí byli taky. Akorát toho dodavatele potravy by měli vymáchat v nějakém místním vodním toku.)