středa 26. září 2012

Střepy světa


Mám dost času. Ve dne v noci. Doslova.

Lovím tedy škeble a otevírajíc je těším se, že naleznu perlu. Perel mnoho poslední dobou není, o to víc skřípavých střetů s realitou absurdnější než vlhké sny surrealistů.

Střetnutí prvé:
Plakát. Veliký. VELIKÝ. Na něm se vlídně zubí o něco menší pan Paroubek, kterému buď výrazně prospívá manželství s novějším modelem, nebo mistr fotošopu. Vedle zubícího se pana Paroubka se skví otázka: CHCETE BEZPEČNÉ ULICE?

Kdo z nás by si nepřál, aby i v naší milované vlasti bylo lze spatřit hořící auta, zapálená frustrovanými nezaměstnanými při nepokojích na našich zateplených, milých, pestře vymalovaných panelových sídlištích. Kdo tajně nesní o tom, že alespoň jednou v životě ucítí v zádech dotyk chladného kovu, zatímco nosu se dotkne závan laciného alkoholu a hlas ochraptělý tisícovkami cigaret a litry rumu zapřede Dej sem prachy, sráči! No kdo z vás to má?

Střetnutí druhé:
Plakát. Veliký. VELIKÝ. Na něm jakýsi cizí člověk a text, který sděluje přibližně toto: ODS. Žijeme tu spolu.

Pravda, není to úplně převratné zjištění, ale takto vyřčeno to působí skoro jako šíření poplašné zprávy.

Střetnutí třetí:
„Tak copak se černá ve tvé duši, milá dcero?“ začal s vrcholnou laskavostí, aby usnadnil tomu poupátku otevřít se a všechny své hříchy na sebe upřímně vyžalovat. A zatímco Mařenka ze sebe soukala přiznání, on si úplně bezděky a mimovolně mnul přes látku svého červa. Mařenka hned z kraje přiznala, že ve škole zanedbává učení a ještě že s kamarádkami daly Božce Šromkových do kabelky syreček, když šla na rande. Pod naléhavými otázkami však pozvolna přiznávala, jaké necudné myšlenky ji někdy pronásledují. Vintítko kormidloval její myšlenky, aby volila témata co možná sytá a výživná. Když dospěla až k líbezně podanému doznání, že se milovala s mladým Baštou, farář pocítil náhle příjemné šimrání ve svém čurapajzlíkovi: ...

Potěšení nalezené na Lidovkách.cz. Text Miloše Kopeckého, který se svým absurdním humorem (zde ovšem maskovaným pod název "pornopovídka") směle může rovnat některým výživnějším knihám pro děti a mládež z konce devatenáctého století, nebo v podstatě libovolnému textu od Josefa Kajetána Tyla.

Střetnutí čtvrté:
Zde jsem se dočetla, že román Padesát odstínů šedi zaujal čtyřicet milionů čtenářů. Tímto deklaruji, že jich je minimálně 40.000.001. Něco tak blbého jako ukázka jsem už dávno neviděla a nesmírně by mě zajímalo, kdo zapříčinil světový úspěch tohoto veledíla. Zaslouží Nobelovu cenu. Nevím úplně přesně v které kategorii, osobně bych doporučovala ekonomii (možno ohodnotit jako ekonomický zázrak), literaturu (po Bibli nejlepší PR text všech dob) nebo fyziku (za schopnost porušit řád vesmíru, zázrak).

Ten, kdo vybíral ukázku, dostává pašáka za smysl pro realitu, protože hned prvý odstavec ukazuje, co je
autor/překladatel/redaktor zač.

Zachmuřeně se vracím ke své vystydlé snídani. Na jídlo jsem prostě moc rozrušená, Christiane. Copak to nechápěš? vysvětluje mu mé podvědomí. (Modří již vědí, že podvědomí - po vzoru úředníků, kteří vás pošlou do vedlejší kanceláře pro štempl, který mají na stole - nic nevysvětluje, protože to nemá v popisu práce.)

Rozkoš se však může ještě stupňovat. Zde ta má dosáhla vrcholu: Chtěla bych si vyčistit zuby. Můj pohled padá na Christianův kartáček. To by bylo, jako bych ho kousek ochutnala. Hmm… Provinile se ohlédnu přes rameno ke dveřím a potom se opatrně dotknu štětinek kartáčku. Jsou vlhké. Takže už ho použil. Rychle ho beru, mačkám na něj trochu pasty a v rekordním čase si s ním čistím zuby. Cítím se tak nemravně. Ale bylo to úžasný vzrůšo.

Někdy mi připadá, že vzděláním se zbytečně plýtvá. Časy, kdy psát uměl pan farář, pan řídící a nějaká ta vrchnost, přičemž ostatní po letech pendlování mezi polem a jednotřídkou ovládali kostrbatý podpis, měly něco do sebe.

Vzrušena jdu spát.

2 komentáře: