pondělí 6. února 2017

Kdo je tady uprchlík? čili glosa k Únavě materiálu

Vůbec ze všeho nejdřív chci říct, že si myslim, že byste si to měli přečíst taky, protože i když se tu zaměřuju na aspekty textu, které se mi příliš nezamlouvaly, pořád je to kniha, o které by se mělo mluvit. A Marek Šindelka umí postavit větu a poskládat je tak, abyste ho číst chtěli. Bodka.


Takže

Únava materiálu. Příběh dvou arabských bratrů, kteří se vydají do Evropy, někam na sever.  "Někam" je podstatný rys tohohle textu: jde se někam, někudy, jde někdo (i když třeba jeho bratr jméno má), který potkává nějaké další. Kluk, tlumočnice, žena, policie, dělník.

Jména nejsou nijak zvlášť podstatná. Proč by taky byla, ten nebo onen, Německo nebo smrt v kamionu, jsou to jen čísla. A to je vlastně na knize Marka Šindelky to pozoru-hodné: snaží se (a nutno říct, že se mu to většinou daří), aby čtenář VIDĚL. Krátké věty, často bez sloves nebo s infinitivy, onen "vizuální dojem" navozují velice úspěšně. Jste tam, neujde vám jediná větev, která švihla do tváře, když se kluk škrábal do zasněženého kopce.

Ale koho čtenář vlastně vidí? Postavu. Tajemnou a neznámou, jejíž "dříve" se omezuje na pár obrazů, které se příliš nevymykají z představy, jakou máme o válce. Kdysi jsem běhal, kdysi jsem chodil do školy, o něco málo později kdysi z té školy zbyly ruiny s trčícími dráty.

Strategie je to chtěná (když pomineme tu všudypřítomnou temnotu, nejasnost, noc, nepřátelskost neznámého prostředí k "materiálu", určitě ne nadarmo je tam pasáž o počítačové hře, jejichž postavy jsou přece také ukotveny ve své realitě pouze "výběrově"), ale nebezpečná. Jednak se tím Šindelka paradoxně přibližuje mainstreamovému diskurzu, který individualitu nechce vidět, zmámen heslem "žeňte to všechno, pámbu si je přebere", jednak se tím posiluje tázání, zda víc než o zprávu o jednom uprchlíkovi nejde nakonec o zprávu o jednom středoevropském spisovateli. Může to totiž stejně dobře být jeho maso a jeho krev, které vidíme...

S tím souvisí ještě jedna věc: Petr Fischer ve svém KultůrBloku mluví o "ušpinění se psaním", ale Šindelkův text je myslím naopak velmi čistý. Slova "nečesaná a nemytá" tu nenajdete, naopak. Převládá mysl, precizní a vždy zkoumající. Jenže - opravdu vidí uprchlík, připomeňme, že nedospělý chlapec, který se hladový vleče zimou a tmou, jak maják "rotující modrá čepel podtínala stromy"? Šlahouny trčící ze země jako cévy? Opravdu vidí dělník v továrně, že "Na osm hodin denně prodal svou paži. Prodal své oči, aby hleděly do toho závitem vroubeného otvoru. Prodal pohyb, jímž ruka ruce podala šroubovák..."?

Samozřejmě, ich-forma to není, ale přece jako by se v těchhle chvílích náhle objevila palimpsestová povaha textu. Skrz příběh prosvítá autor, který slova a metafory miluje příliš na to, aby se jich dokázal vzdát.

Žádné komentáře:

Okomentovat