Jako dítko jsem si představovala, že jsem adoptovaná. Nezmátly mne matčiny vzpomínky na mé nejranější chvíle. (Mezi mé oblíbené se řadí ta, v níž se slovutný profesor patologie - mamička byla tehdáž studentkou medicíny - sklání nad kočárkem a místo uzuálního "jejda, to je ale pěkný chlapeček, a pročpak má tu růžovou čepičku?" dí "paní kolegyně, to dítě má krásnou lebku".)
Nezmátly mne fotografie jasně dokládající, že matka v odpovídajícím čase prostě buď BYLA těhotná, nebo měla břicho lstivě vycpané tamborským bubnem. Má představivost se nenechala zviklat ani fotkami, na nichž se máma skláněla nad mně nápadně podobným holohlavým tvorem, kterýžto měl nejkrásnější lebku ve střední Evropě a přilehlém okolí a tváře jako sysel.
Bylo to zkrátka ložený. Člověk tak geniální jako já přece nemůže být potomkem těch přízemních lidí. Nikdy mne nechápali. Nejenže si se mnou odmítali hrát na poštu (čemuž, nutno konstatovat, dnes rozumím o něco lépe: hra spočívající v strkání papírků do schránky vyrobené z krabičky od parfému byla mírně stereotypní a po určitém počtu iterací se dospělému bez špetky fantazie, který nečekal netrpělivě na dopis, mohla zdát místy dokonce i nudná). Někteří z nich však odmítali naslouchat mým vlastní hlavou vymyšleným pohádkám a příběhům s poučením. I profesorka matematiky na střední škole měla pro mne více pochopení než ti tvorové, kteří mne nutili hledět na podivné shluky písmen a čísel, zatímco profesorka Jedličková, pámbu jí dej nebe, přehlédla jako širé lány Škvoreckého provokativně vyloženého na lavici a šla se zajímat o perspektivnější materiál. Byla to koneckonců matematička, věděla tedy, že průměr lze dosti přijatelně vytvořit ze dvou známek, a zbytečně netrýznila ani jednu z nás.
Posléze jsem se smířila s faktem, že důkazy jasně hovoří proti původní teorii. Adopce nepřichází v úvahu: hlávku mám po mamince, sklony k tloustnutí po prababičce (jediná v rodině s touto výrobní vadou, děkujeme mnohokrát), zbytky hudebního sluchu jsou stopou dědečkova umu, který mohl hrát na trubku v kapele. Nehrál, neboť babička oplývala pevnými názory na svět. (Tato vlastnost mne minula, abych si ji plně vychutnala v synkově podání. Fotky s tamborským bubnem mám.)
Odkud však přišla vášeň pro psané slovo? To zůstávalo léta zahaleno tajemstvím. Až o Vánocích... až o Vánocích tak sedíme pod stromem a kocháme se všemi těmi knihami, čaji, svíčkami, Legy a pytlíkem lékořicových bonbónů (koncept Ježíška již nebyl u Velkýho malýho udržitelný, i obdrželi jsme první dar), když kde se vzala, tu se vzala, nečekána, nezvána, objevila se v našem zorném poli i dvě balení trekových holí. "To," pravil můj otec, "je skutečný dar od Ježíška, neboť jsme ho nekoupili, avšak dostali." Vánoční nálada dostoupila vrcholu, následována napětím. "Poslal jsem do soutěže dva slogany a za každý jsem obdržel jedny hole, jelikož jsem byl vybrán jako nejlepší," upřesnil otec.
Jaké byly, můj zvídavý čtenáři, ony perly intuitivního copywritera? Cituji:
Proenzi, Proenzi,
koupím si tě na penzi.
Druhý slogan pak zněl "Stáří se už kvapem blíží, Proenzi mi neublíží."
Dokonáno jest. Bylo to zákeřné a ze zálohy, ale musím si to konečně přiznat. Jsem po něm. Hodlám toho využít: nabídky na reklamní kampaně přijímám v poště, jak je patrné, zvládneme nelehké umění verše i citlivé zakomponování do textu. (Říkal tu někdo MasterCard?)
úterý 10. ledna 2017
čtvrtek 5. ledna 2017
Zelený blog
Brouzdajíc po internetech, objevila jsem zaručeně pravý chvalozpěv na zázračný nápoj, ekvivalent many, no zkrátka kouzlo. Prej zelený kafe. Nejenom že to člověka instantně odtuční, avšak jest též pln energie, vesel, možná i nějaké ty amputované končetiny dorostou.
Inu, říkám si, ne že bych věřila na zázračné hubnutí, ale kafe už léta není, co bývalo. Dokáže mě udržet v takovém stavu, že většinu bdělého času nepřipomínám hibernovaného medvěda. To není zrovna mnoho. Po guaraně dokážu otevřít obě oči úplně dokořán. Funguje zelený čaj, jenže po něm pro změnu běhám v kruzích jako naspeedovaná veverka. Zastavím se, jenom když se mi zvedne žaludek. Po zeleném čaji se mi zvedá žaludek často. Zkrátka a dobře, není to ideální.
Zakoupila jsem tedy balení zázraku a čekala, co se stane. A ono to přišlo. Nával energie a na mé poměry podivně pozitivní nálada. Usedla jsem na rotoped a odjela si svých 45 minut. Energie se nevytratila. Tiše jsem se uchechtla a naplněna štěstím vyrazila pro dítě do školky.
Se zpěvem na rtech jsem převzala dítko, se zpěvem na rtech jsem mu třicetkrát oznámila, že tablet opravdu nebude, se zpěvem a bez použití násilí jsem to vzpouzející se mládě nacpala do sedačky a šťastna usedla na přední sedadlo. "Buuglo," pravilo dítě. "Bratr zvrací," pravilo druhé dítě. "Buuglo," kontrovalo první.
Jak se ukázalo, zasažena byla nejen sedačka, ale též podlaha. A kalhoty. A moje kabelka. Nová. Za tři a půl litru. "Buuglo," pravilo dítě potřetí a poblilo si kabátek. Radostně jsem zavrhla myšlenku nechat otevřené auto na parkovišti i s klíčky. "Proč jsem si nepořídila houpacího koníka?" otázala jsem se vesele dětí. Možná protože "místo vás" zůstalo nevyřčeno, dítka krčila rameny a pozorovala mne, jak za pomoci role kuchyňského papíru a velké dávky naivity dekontaminuji vůz.
S větrem ve vlasech (ne, sedět se zavřenými okýnky se opravdu v tom autě nedalo) a dítětem na sedadle smrti (dekontaminaci nazvat zdařilou by mohl pouze daleko větší optimista, než jsem já) jsem dojela k domovu. Již jsme zřeli ta zářivá světla v dáli, když dítě pozvracelo i přední sedačku.
Nu což. Vody teče z kohoutku dostatek. Osprchovala jsem dítě, po chvíli marných pokusů s hadrem též kabelku (věnujte jí prosím modlitbičku, ráda bych ji ještě použila). Přemítala jsem, zda osprchovat, nebo vyhodit Kindle, ale nakonec jsem mu dala šanci a pod tekoucí vodu vrazila jenom obal. "Buuglo," sdělilo dítě. Sdělilo to záchodové míse. To je krásné. Cítím se nesmírně šťastna. Mám báječné děti. Mám báječný život. Mám zelenou kávu. Miluji vás a přeju vám krásné a požehnané dny, ať už s drogami, nebo bez nich!
Inu, říkám si, ne že bych věřila na zázračné hubnutí, ale kafe už léta není, co bývalo. Dokáže mě udržet v takovém stavu, že většinu bdělého času nepřipomínám hibernovaného medvěda. To není zrovna mnoho. Po guaraně dokážu otevřít obě oči úplně dokořán. Funguje zelený čaj, jenže po něm pro změnu běhám v kruzích jako naspeedovaná veverka. Zastavím se, jenom když se mi zvedne žaludek. Po zeleném čaji se mi zvedá žaludek často. Zkrátka a dobře, není to ideální.
Zakoupila jsem tedy balení zázraku a čekala, co se stane. A ono to přišlo. Nával energie a na mé poměry podivně pozitivní nálada. Usedla jsem na rotoped a odjela si svých 45 minut. Energie se nevytratila. Tiše jsem se uchechtla a naplněna štěstím vyrazila pro dítě do školky.
Se zpěvem na rtech jsem převzala dítko, se zpěvem na rtech jsem mu třicetkrát oznámila, že tablet opravdu nebude, se zpěvem a bez použití násilí jsem to vzpouzející se mládě nacpala do sedačky a šťastna usedla na přední sedadlo. "Buuglo," pravilo dítě. "Bratr zvrací," pravilo druhé dítě. "Buuglo," kontrovalo první.
Jak se ukázalo, zasažena byla nejen sedačka, ale též podlaha. A kalhoty. A moje kabelka. Nová. Za tři a půl litru. "Buuglo," pravilo dítě potřetí a poblilo si kabátek. Radostně jsem zavrhla myšlenku nechat otevřené auto na parkovišti i s klíčky. "Proč jsem si nepořídila houpacího koníka?" otázala jsem se vesele dětí. Možná protože "místo vás" zůstalo nevyřčeno, dítka krčila rameny a pozorovala mne, jak za pomoci role kuchyňského papíru a velké dávky naivity dekontaminuji vůz.
S větrem ve vlasech (ne, sedět se zavřenými okýnky se opravdu v tom autě nedalo) a dítětem na sedadle smrti (dekontaminaci nazvat zdařilou by mohl pouze daleko větší optimista, než jsem já) jsem dojela k domovu. Již jsme zřeli ta zářivá světla v dáli, když dítě pozvracelo i přední sedačku.
Nu což. Vody teče z kohoutku dostatek. Osprchovala jsem dítě, po chvíli marných pokusů s hadrem též kabelku (věnujte jí prosím modlitbičku, ráda bych ji ještě použila). Přemítala jsem, zda osprchovat, nebo vyhodit Kindle, ale nakonec jsem mu dala šanci a pod tekoucí vodu vrazila jenom obal. "Buuglo," sdělilo dítě. Sdělilo to záchodové míse. To je krásné. Cítím se nesmírně šťastna. Mám báječné děti. Mám báječný život. Mám zelenou kávu. Miluji vás a přeju vám krásné a požehnané dny, ať už s drogami, nebo bez nich!
pondělí 12. září 2016
neděle 12. června 2016
Úplně nahý dort
Vždycky jsem obdivovala televizní kuchařky. Ty vyleštěné ženy v jejich vyleštěných kuchyních, které nikdy, ale opravdu nikdy neohodí při mixování polévky sporák, strop a vchodové dveře za dvěma rohy.
Žel, nebylo mi dáno. Smutný je osud perfekcionisty, kterému se knedlíky zavile rozvářejí, omáčky potměšile srážejí a potahy na dorty trhají. Jako Sysifos však valím neúnavně svůj balvan s myšlenkou, že jednou se to přece zlomit musí.
Květen
Blíží se narozeniny, je třeba vybrat dort. Ten nejlepší. Lepší než kus falunské uzenky. Hojné chvíle trávím na internetu, pečlivě zvažujíc poměr cena/výkon (rozuměj: aby to bylo nejkrásnější a nejlepší, a zároveň abych to zvládla vyrobit).
Čtyři dny do startu
Do finále se propracovali tři borci. Nakonec o prsa vítězí dort s krémem z mascarpone a šlehačky, protože obsahuje řádnou porci jahod. Malej malej oznamuje, že jahody on nejí, dortem tedy povrhne. Nezabiju ho, dal už moc práce.
Dva dny do startu
Stále nemám nakoupeno. Protože jsem si jako obvykle nabrala moc práce, makám. Prostě makám. Zatím jsem se nerozpadla.
Sobota, začíná odpočítávání
8:30
Domlouvám se s mužem, že dopoledne skočí nakoupit. Odpoledne upeču, kdyby se něco zvrtlo, budu mít dost času.
10:00
Muž začíná vařit. Pokud chci, aby vzal děti (a já chci, protože makám), musí odpoledne. Muž vaří brambory, já krev.
15:47
Muž vyráží na nákup. Protože nejsem manažer, je mi jasné, že devět žen za měsíc neporodí, nejsem tedy příliš šťastná.
15:48
Uklízím střepy, záhadně se ocitnuvší na podlaze, a odcházím pracovat.
17:35
Muž, světlo mého života, se vrací. Začínám péct korpus.
19:30
Piškot již prakticky vychladl, čas pustit se do krému. Recept, obdařený obrázkem výtvoru (= někdo alespoň jednou tu zatracenou věc dokázal vyrobit), praví: smíchejte cukr, mascarpone a šlehačku. Poté vše vyšlehejte do tuha.
19:31
Suroviny jsou smíchány. Šlehám.
19:35
Nic to nedělá.
19:40
Nic to nedělá.
19:45
Muž mi vysvětluje, že "kurva" se před dětmi neříká, a poté nápadně rychle odchází.
20:00
Po konzultaci internetů konstatuji, že problém může být v teplotě (byť jsem dodržela recept). Je dost dobře možné, že tomu pomůže zchlazení. Dobrá. Když začnu zítra v sedm, pořád ještě mám dost času.
Neděle
7:00
Vytahuju základ na krém z lednice a šlehám.
7:05
Základ na krém vytvořil dvě smutné bublinky na povrchu.
7:08
Teplota základu na krém se šleháním příliš zvýšila. Bublinky zmizely. Nic to nedělá.
7:30
Manžel vstává. Opatrně nahlíží do kuchyně a navrhuje možnosti, co by se dalo dělat. Mám velkou chuť utopit ho v základu na krém, ale neudělám to. Dal moc práce.
7:45
Je mi šestatřicet a nejde mi vyšlehat krém. Pláču a vzpomínám na dětství. Dorty se kupovaly v cukrárně.
7:46
Když byly. Za skalního socialismu nebylo nic. Nebyly dorty, vložky, toaletní papír, šlehačka...
7:47
... kterou maminka vyráběla z mlíka a másla, čímž získala požadovanou tučnost...
7:49
Dávám tomu poslední, ale opravdu poslední šanci. Vrhám se na internet. Na internetu je všechno. I recept na šlehačku z másla.
7:53
V lednici už mi to nezchladne, dělím hmotu na poloviny a strkám to do mrazáku.
10:00
Šlehám.
10:03
První polovina krému se zdrcla.
10:04
Pláču.
10:05
Volá muž, slunce mého života, který zachránil sebe i naše dvě děti tím, že s nimi někam odešel. Ptá se, zda nemá koupit dort v cukrárně. Oznamuji mu plán pro dnešní odpoledne. Budou jíst dort se zdrclým krémem a budou se u toho tvářit šťastně. Pokud by proti tomuto plánu měl námitky, nechť si laskavě uvědomí, čím se dort krájí.
10:10
Druhá polovina krému nějakým zázrakem drží. Krému ovšem není dost na to, aby pokryl celý dort. Nějak to zamazávám. Dobře že děti pořád nejsou doma. Bohumile, kurva se neříká.
...
15:20
Naše velká, šťastná rodina sedí u dortu. Všichni jedí a šťastně se usmívají. Také jsem šťastná. Pro jistotu ale nůž nepouštím z ruky. Zájemcům vysvětluji, jak stokrát dobrý dort udělat. Všichni se vesele smějí. Nikdo se neptá, proč nejsou boky dortu pokryté krémem. Je to od nich chytré. Jsme inteligentní šťastná rodina. "Dorty, co maj odkrytej korpus, jsou teď na Pinterestu strašně v módě," říká sestra. "Říká se tomu naked cake," doplňuje a stále se vesele usmívá. Je nejchytřejší. Příští dort se už určitě podaří.
Žel, nebylo mi dáno. Smutný je osud perfekcionisty, kterému se knedlíky zavile rozvářejí, omáčky potměšile srážejí a potahy na dorty trhají. Jako Sysifos však valím neúnavně svůj balvan s myšlenkou, že jednou se to přece zlomit musí.
Květen
Blíží se narozeniny, je třeba vybrat dort. Ten nejlepší. Lepší než kus falunské uzenky. Hojné chvíle trávím na internetu, pečlivě zvažujíc poměr cena/výkon (rozuměj: aby to bylo nejkrásnější a nejlepší, a zároveň abych to zvládla vyrobit).
Čtyři dny do startu
Do finále se propracovali tři borci. Nakonec o prsa vítězí dort s krémem z mascarpone a šlehačky, protože obsahuje řádnou porci jahod. Malej malej oznamuje, že jahody on nejí, dortem tedy povrhne. Nezabiju ho, dal už moc práce.
Dva dny do startu
Stále nemám nakoupeno. Protože jsem si jako obvykle nabrala moc práce, makám. Prostě makám. Zatím jsem se nerozpadla.
Sobota, začíná odpočítávání
8:30
Domlouvám se s mužem, že dopoledne skočí nakoupit. Odpoledne upeču, kdyby se něco zvrtlo, budu mít dost času.
10:00
Muž začíná vařit. Pokud chci, aby vzal děti (a já chci, protože makám), musí odpoledne. Muž vaří brambory, já krev.
15:47
Muž vyráží na nákup. Protože nejsem manažer, je mi jasné, že devět žen za měsíc neporodí, nejsem tedy příliš šťastná.
15:48
Uklízím střepy, záhadně se ocitnuvší na podlaze, a odcházím pracovat.
17:35
Muž, světlo mého života, se vrací. Začínám péct korpus.
19:30
Piškot již prakticky vychladl, čas pustit se do krému. Recept, obdařený obrázkem výtvoru (= někdo alespoň jednou tu zatracenou věc dokázal vyrobit), praví: smíchejte cukr, mascarpone a šlehačku. Poté vše vyšlehejte do tuha.
19:31
Suroviny jsou smíchány. Šlehám.
19:35
Nic to nedělá.
19:40
Nic to nedělá.
19:45
Muž mi vysvětluje, že "kurva" se před dětmi neříká, a poté nápadně rychle odchází.
20:00
Po konzultaci internetů konstatuji, že problém může být v teplotě (byť jsem dodržela recept). Je dost dobře možné, že tomu pomůže zchlazení. Dobrá. Když začnu zítra v sedm, pořád ještě mám dost času.
Neděle
7:00
Vytahuju základ na krém z lednice a šlehám.
7:05
Základ na krém vytvořil dvě smutné bublinky na povrchu.
7:08
Teplota základu na krém se šleháním příliš zvýšila. Bublinky zmizely. Nic to nedělá.
7:30
Manžel vstává. Opatrně nahlíží do kuchyně a navrhuje možnosti, co by se dalo dělat. Mám velkou chuť utopit ho v základu na krém, ale neudělám to. Dal moc práce.
7:45
Je mi šestatřicet a nejde mi vyšlehat krém. Pláču a vzpomínám na dětství. Dorty se kupovaly v cukrárně.
7:46
Když byly. Za skalního socialismu nebylo nic. Nebyly dorty, vložky, toaletní papír, šlehačka...
7:47
... kterou maminka vyráběla z mlíka a másla, čímž získala požadovanou tučnost...
7:49
Dávám tomu poslední, ale opravdu poslední šanci. Vrhám se na internet. Na internetu je všechno. I recept na šlehačku z másla.
7:53
V lednici už mi to nezchladne, dělím hmotu na poloviny a strkám to do mrazáku.
10:00
Šlehám.
10:03
První polovina krému se zdrcla.
10:04
Pláču.
10:05
Volá muž, slunce mého života, který zachránil sebe i naše dvě děti tím, že s nimi někam odešel. Ptá se, zda nemá koupit dort v cukrárně. Oznamuji mu plán pro dnešní odpoledne. Budou jíst dort se zdrclým krémem a budou se u toho tvářit šťastně. Pokud by proti tomuto plánu měl námitky, nechť si laskavě uvědomí, čím se dort krájí.
10:10
Druhá polovina krému nějakým zázrakem drží. Krému ovšem není dost na to, aby pokryl celý dort. Nějak to zamazávám. Dobře že děti pořád nejsou doma. Bohumile, kurva se neříká.
...
15:20
Naše velká, šťastná rodina sedí u dortu. Všichni jedí a šťastně se usmívají. Také jsem šťastná. Pro jistotu ale nůž nepouštím z ruky. Zájemcům vysvětluji, jak stokrát dobrý dort udělat. Všichni se vesele smějí. Nikdo se neptá, proč nejsou boky dortu pokryté krémem. Je to od nich chytré. Jsme inteligentní šťastná rodina. "Dorty, co maj odkrytej korpus, jsou teď na Pinterestu strašně v módě," říká sestra. "Říká se tomu naked cake," doplňuje a stále se vesele usmívá. Je nejchytřejší. Příští dort se už určitě podaří.
čtvrtek 3. března 2016
Osvětim zblízka. Sakra zblízka.
Mnohým to bude jistě připadat morbidní, ale říct to musím. Dlouhá, předlouhá léta jsem čekala na pořádný film o holocaustu. Dlouhá, předlouhá léta byla moje touha nevyslyšena.
Je to vlastně paradoxní: samozřejmě chápu, že mluvit o Osvětimi a šoa vůbec je věc nesmírně těžká a pořád do značné míry tabuizovaná. Literatura se ale už dávno zbavila představy*, že stačí namixovat pár smutných očí, smích dětí a kouřící komíny a o úspěch je postaráno. Pokládá otázky (připomeňme na tomhle místě Georga Taboriho a dilema "sežrat, či nesežrat mrtvého spoluvězně"). Překračuje hranice dosud možného (jak jinak nazvat mechanizované vyprávění Laskavých bohyní J. Littella). Mýty vytváří (aneb Grossmanův příběh o tom, jak vězně nezabil plyn ani kulka) a mýty boří (dneska už nám to tak asi nepřipadá, ale to, že hrdinové povídek Arnošta Lustiga zcela samozřejmě kradli, že nešlo o konflikt absolutního dobra a absolutního zla, byla ve své době docela pecka).
Ale především, především se zajímá o to, co dělá literaturu literaturou: o vlastní tvar. O to, že není podstatné jenom to, CO vyprávíme, ale taky JAK to vyprávíme.
Nehodlám tu ze sebe dělat odborníka na dějiny filmového zpracování šoa. To jistě nejsem. Protože jsem ale viděla nejedno, nemohlo mi uniknout, že filmy až příliš často právě tuhle ambici - posunout se od příběhu dál - postrádají. Přestože dokonce už v roce 48 natočil Radok svou expresionismem ovlivněnou Dalekou cestu a nejde v téhle souvislosti nezmínit Modlitba za Kateřinu Horovitzovou Antonína Moskalyka (s dechberoucí téměř hororovou scénou s "pánem nad sušárnou vlasů"), dost silný proud filmařiny pořád těží z toho, co se nepěkně, ale dosti pregnantně nazývá HLP neboli hluboký lidský příběh.
Takový film obsahuje několik základních momentů, které přicházejí s nemilosrdnou pravidelností:
1) Štastné dětství (respektive šťastná minulost). Hrdinové vzpomínají, jak krásně se měli a jak se všichni měli vlastně rádi. Idylické obrázky mají tvořit kontrast k hrůzné budoucnosti.
2) Soumrak. Přituhuje. První rozbité výlohy, první odplivnutí stranou. Z lidí, od nichž bychom to vůbec, ale vůbec nečekali, se stávají malí nácíčkové, kteří se zarputilou tváří říkají "to máte za to, Židáci".
3) Utrpení v ghettu/koncentračním táboře (nebo alespoň jeho náznak - vítány jsou dlouhé záběry na záda odcházejících lidí s tklivou hudbou, zcela povinný je záběr na prázdné koleje).
Po divákovi se pak žádá, aby "vzpomněli na ty, kteří se nedožili". A divák vzpomene - bodejť by nevzpomněl. Bylo to přece TAK STRAŠNÉ. (Pochopte, já v zásadě nemám nic proti hezké minulosti. Nic z toho není absolutně blbé "an sich". Není ale možné tvořit film JENOM z toho. Není možné se spolehnout na divákovu připravenost dojmout se nad krutým osudem a vést ho k dojetí jako ovečku na jatka.)
Aby to bylo lépe zřetelné, ukažme si na ně prstem: filmy jako Poslední vlak nebo Poslední cyklista (pars pro toto) tuhle vyprávěcí strategii dodržují do puntíku. Televizní Poslední cyklista si aspoň na nic nehrál, ale u Posledního vlaku se jedná o zoufale zmrhanou příležitost. (Kurňa, máte stovku lidí v jednom vagónu, co víc chcete, abyste vytvořili psychologické drama jako víno? Ale filmaři si řekli ne a oblažili diváka standardní směskou výše uvedených bodů, obohacenou o zvláštně absurdní momenty, jako když bývalý údajně slavný zpěvák klenot klezmeru Die grine Kuzine pěje způsobem připomínajícím produkci Dalibora Vrány ve Vrchní, prchni. A to ještě laskavě pomíjím, že překlad "zelená sestřenice" pro nepoučeného kolegu diváka musí evokovat cosi mezi žaludeční chorobou a surrealismem - ačkoliv se jednalo zcela jednoduše o zelenáče neboli greenhorna. V podstatě jediného opravdu silného momentu se tvůrci patrně zalekli a cudně ho téměř zneviditelnili: jde o nesmírně dojemnou scénu, v níž matka kojence pije vlastní moč, aby nepřišla o mléko.)
Ještě jste tu? Pro ty, kdo vydrželi, máme nejen sušenkovou medaili za statečnost, ale i tip na film, který právě tohle není: Saulův syn, debut (pokud nepočítáme jeho krátkometrážní film z roku 2007) maďarského režiséra Laszlo Nemese.
Hlavní hrdina, Saul (nebo Šaul) Ausländer, je členem Sonderkommanda. To byli ti, kteří se starali o to, aby lidi došli do plynové komory bez potíží a bez potíží byli zkremováni (a obvykle dlouho nepřežili, protože nacisté jednou za čas komanda kompletně obměňovali). Jednoho dne se z plynové komory dostane živé dítě. To je sice okamžitě zabito, ale Saul (aniž víme proč, o jeho syna se jednat může, ale spíš nejedná) rozhodne, že ho náležitě pohřbí. Rabín z komanda mu odmítá pomoct: kaddiš, modlitba za mrtvé, úplně stačí. Saul se s tím nehodlá smířit a udělá všechno možné proto, aby sehnal jiného rabína a chlapce pohřbil.
Čeho si člověk musí všimnout hned na začátku a nejinak, je práce s kamerou: sledujeme prakticky pořád jenom Saula, děje, které se odehrávají kolem, jsou často rozostřené (a je určitě na místě ptát se, co to má vlastně znamenat: je to - alespoň částečně - produkt tabu, které se aspoň takhle demonstrovalo v syrovém zobrazení koncentračního tábora? je to známka otupělosti v prostředí, v němž se jinak přežít nedá?). Stejně pozoruhodný je i zvuk. Film se doslova topí v přemíře hluků a ruchů. Absolutní pohybový chaos doplňuje chaos mraveniště. Továrny, v níž nás ohlušuje skřípání, bouchání, klapání, hukot a řev a křik...
Last, but not least, tohle ještě doplňuje skvělý nápad přeložit asi tak třetinu toho, co ve filmu skutečně zazní. Divák jen hádá: nepřekládá se to, protože to není pro do sebe uzavřeného hlavního hrdinu důležité? Protože Saul, Maďar s mluvícím jménem Ausländer (tedy Cizinec), pořádně polštině a jidiš nerozumí?
No a když po necelých dvou hodinách vypadnete z kina (nestahovat, pěkně prosím, za tohle si tvůrci do kasičky zaslouží měrou vrchovatou), říkáte si: tenhle film je o lidskosti. Ať už vnímáme touhu vzdát mrtvému úctu právě jako vzepětí lidství, nebo chorobnou umanutost (ale to je TAKY lidské). Jaký to má ale smysl, když budou mrtví všichni? A protože se to Saulovi nepodaří: mělo smysl riskovat? A protože kvůli tomu mrtvému umře několik dalších lidí - z toho nejméně jeden přímo kvůli tomu, co Saul udělá**: jak moc má smysl riskovat? A smíme nutit kvůli vlastním cílům riskovat ostatní?
Odpovědi neznám. Odpovězte si sami. Zkrátka a dobře, jděte.
* Jistěže se dají najít i taková díla, ale jako by jich bylo jaksi tak nějak víc.
** Vlastní smrt toho člověka - abych toho neprozradila až moc - zobrazena není, ale je nanejvýš pravděpodobná.
DISCLAIMER: V žádném případě nehodlám zlehčovat číkoliv utrpení. Naopak zcela záměrně zlehčuju kýč, který z toho utrpení těží.
Je to vlastně paradoxní: samozřejmě chápu, že mluvit o Osvětimi a šoa vůbec je věc nesmírně těžká a pořád do značné míry tabuizovaná. Literatura se ale už dávno zbavila představy*, že stačí namixovat pár smutných očí, smích dětí a kouřící komíny a o úspěch je postaráno. Pokládá otázky (připomeňme na tomhle místě Georga Taboriho a dilema "sežrat, či nesežrat mrtvého spoluvězně"). Překračuje hranice dosud možného (jak jinak nazvat mechanizované vyprávění Laskavých bohyní J. Littella). Mýty vytváří (aneb Grossmanův příběh o tom, jak vězně nezabil plyn ani kulka) a mýty boří (dneska už nám to tak asi nepřipadá, ale to, že hrdinové povídek Arnošta Lustiga zcela samozřejmě kradli, že nešlo o konflikt absolutního dobra a absolutního zla, byla ve své době docela pecka).
Ale především, především se zajímá o to, co dělá literaturu literaturou: o vlastní tvar. O to, že není podstatné jenom to, CO vyprávíme, ale taky JAK to vyprávíme.
Nehodlám tu ze sebe dělat odborníka na dějiny filmového zpracování šoa. To jistě nejsem. Protože jsem ale viděla nejedno, nemohlo mi uniknout, že filmy až příliš často právě tuhle ambici - posunout se od příběhu dál - postrádají. Přestože dokonce už v roce 48 natočil Radok svou expresionismem ovlivněnou Dalekou cestu a nejde v téhle souvislosti nezmínit Modlitba za Kateřinu Horovitzovou Antonína Moskalyka (s dechberoucí téměř hororovou scénou s "pánem nad sušárnou vlasů"), dost silný proud filmařiny pořád těží z toho, co se nepěkně, ale dosti pregnantně nazývá HLP neboli hluboký lidský příběh.
Takový film obsahuje několik základních momentů, které přicházejí s nemilosrdnou pravidelností:
1) Štastné dětství (respektive šťastná minulost). Hrdinové vzpomínají, jak krásně se měli a jak se všichni měli vlastně rádi. Idylické obrázky mají tvořit kontrast k hrůzné budoucnosti.
2) Soumrak. Přituhuje. První rozbité výlohy, první odplivnutí stranou. Z lidí, od nichž bychom to vůbec, ale vůbec nečekali, se stávají malí nácíčkové, kteří se zarputilou tváří říkají "to máte za to, Židáci".
3) Utrpení v ghettu/koncentračním táboře (nebo alespoň jeho náznak - vítány jsou dlouhé záběry na záda odcházejících lidí s tklivou hudbou, zcela povinný je záběr na prázdné koleje).
Po divákovi se pak žádá, aby "vzpomněli na ty, kteří se nedožili". A divák vzpomene - bodejť by nevzpomněl. Bylo to přece TAK STRAŠNÉ. (Pochopte, já v zásadě nemám nic proti hezké minulosti. Nic z toho není absolutně blbé "an sich". Není ale možné tvořit film JENOM z toho. Není možné se spolehnout na divákovu připravenost dojmout se nad krutým osudem a vést ho k dojetí jako ovečku na jatka.)
Aby to bylo lépe zřetelné, ukažme si na ně prstem: filmy jako Poslední vlak nebo Poslední cyklista (pars pro toto) tuhle vyprávěcí strategii dodržují do puntíku. Televizní Poslední cyklista si aspoň na nic nehrál, ale u Posledního vlaku se jedná o zoufale zmrhanou příležitost. (Kurňa, máte stovku lidí v jednom vagónu, co víc chcete, abyste vytvořili psychologické drama jako víno? Ale filmaři si řekli ne a oblažili diváka standardní směskou výše uvedených bodů, obohacenou o zvláštně absurdní momenty, jako když bývalý údajně slavný zpěvák klenot klezmeru Die grine Kuzine pěje způsobem připomínajícím produkci Dalibora Vrány ve Vrchní, prchni. A to ještě laskavě pomíjím, že překlad "zelená sestřenice" pro nepoučeného kolegu diváka musí evokovat cosi mezi žaludeční chorobou a surrealismem - ačkoliv se jednalo zcela jednoduše o zelenáče neboli greenhorna. V podstatě jediného opravdu silného momentu se tvůrci patrně zalekli a cudně ho téměř zneviditelnili: jde o nesmírně dojemnou scénu, v níž matka kojence pije vlastní moč, aby nepřišla o mléko.)
Ještě jste tu? Pro ty, kdo vydrželi, máme nejen sušenkovou medaili za statečnost, ale i tip na film, který právě tohle není: Saulův syn, debut (pokud nepočítáme jeho krátkometrážní film z roku 2007) maďarského režiséra Laszlo Nemese.
Hlavní hrdina, Saul (nebo Šaul) Ausländer, je členem Sonderkommanda. To byli ti, kteří se starali o to, aby lidi došli do plynové komory bez potíží a bez potíží byli zkremováni (a obvykle dlouho nepřežili, protože nacisté jednou za čas komanda kompletně obměňovali). Jednoho dne se z plynové komory dostane živé dítě. To je sice okamžitě zabito, ale Saul (aniž víme proč, o jeho syna se jednat může, ale spíš nejedná) rozhodne, že ho náležitě pohřbí. Rabín z komanda mu odmítá pomoct: kaddiš, modlitba za mrtvé, úplně stačí. Saul se s tím nehodlá smířit a udělá všechno možné proto, aby sehnal jiného rabína a chlapce pohřbil.
Čeho si člověk musí všimnout hned na začátku a nejinak, je práce s kamerou: sledujeme prakticky pořád jenom Saula, děje, které se odehrávají kolem, jsou často rozostřené (a je určitě na místě ptát se, co to má vlastně znamenat: je to - alespoň částečně - produkt tabu, které se aspoň takhle demonstrovalo v syrovém zobrazení koncentračního tábora? je to známka otupělosti v prostředí, v němž se jinak přežít nedá?). Stejně pozoruhodný je i zvuk. Film se doslova topí v přemíře hluků a ruchů. Absolutní pohybový chaos doplňuje chaos mraveniště. Továrny, v níž nás ohlušuje skřípání, bouchání, klapání, hukot a řev a křik...
Last, but not least, tohle ještě doplňuje skvělý nápad přeložit asi tak třetinu toho, co ve filmu skutečně zazní. Divák jen hádá: nepřekládá se to, protože to není pro do sebe uzavřeného hlavního hrdinu důležité? Protože Saul, Maďar s mluvícím jménem Ausländer (tedy Cizinec), pořádně polštině a jidiš nerozumí?
No a když po necelých dvou hodinách vypadnete z kina (nestahovat, pěkně prosím, za tohle si tvůrci do kasičky zaslouží měrou vrchovatou), říkáte si: tenhle film je o lidskosti. Ať už vnímáme touhu vzdát mrtvému úctu právě jako vzepětí lidství, nebo chorobnou umanutost (ale to je TAKY lidské). Jaký to má ale smysl, když budou mrtví všichni? A protože se to Saulovi nepodaří: mělo smysl riskovat? A protože kvůli tomu mrtvému umře několik dalších lidí - z toho nejméně jeden přímo kvůli tomu, co Saul udělá**: jak moc má smysl riskovat? A smíme nutit kvůli vlastním cílům riskovat ostatní?
Odpovědi neznám. Odpovězte si sami. Zkrátka a dobře, jděte.
* Jistěže se dají najít i taková díla, ale jako by jich bylo jaksi tak nějak víc.
** Vlastní smrt toho člověka - abych toho neprozradila až moc - zobrazena není, ale je nanejvýš pravděpodobná.
DISCLAIMER: V žádném případě nehodlám zlehčovat číkoliv utrpení. Naopak zcela záměrně zlehčuju kýč, který z toho utrpení těží.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)