Ženské nevědí, co chtějí, a nepřestanou omrzovat, dokud to nedostanou. Toť rodové prokletí rodu Kratzmarů. Já kupříkladu právě nyní toužím, aby byl večer. Ve žlutavém světle bych esteticky rozložena pózovala v černém svetru (na důkaz intelektuálního založení) se sklenkou vína v pařátku a rozprávěla o Heideggerovi, zatímco bych hulila jako komín.
Ve skutečnosti je na svetr v místnosti příliš horko. Rozvrzaný kavárenský nábytek jsem vždycky okupovala, nikoliv zdobila. Nepiju vlastní vinou, neboť je mi líto darmo utracených kalorií (jakýmsi zvláštním nedopatřením však můj mozek například kalorie spotřebované v čokoládě nepovažuje za zbytečné, pročež - ach, tak sladce žensky nelogicky - pravidelně odmítám nabídky Nejslawnějšího na alkoholový dýchánek, abych pak v šeru sežrala standardizované balení importované kakaové pochoutky). V životě jsem nepřečetla od Heideggera ani řádku, a upřímně, když vidím jeho slova ocitovaná v jiných tiscích, nikterak nelituji.
Takže akorát ty cigára.
(Zatímco jsem truchlila nad svým trpkým osudem, který mi zbraňuje v seberealizaci, přišel Nejslawnější. "Na ruce a na nohy jsem spotřeboval dva Rákosníčky," pravil. Odměnou mu byl tupý pohled. Poté se ukázalo, že nezahynul ani náš lokální vietnamský obchodník, kterého si podporujeme, ani národní poklad Jiřinka. Dítko, uplacené zeleným skřítkem, si nechalo bez většího řevu ostříhat nehty. Haleluja, radujme se!)
Žádné komentáře:
Okomentovat