Podpalování rodinného krbu: Congrí

Upřímně se domnívám, že každý český kojenec se již rodí s ideou salátu. Jediný pravý vánoční bramborový salát je v jeho hlavě přítomen, aniž by byl ovšem kojenec schopen verbalizace či definice podstaty SALÁTOVITOSTI. Pouze naší vrozené holubičí povaze ale jistě vděčíme za to, že nejsme svědky krvavých řeží, majících za účel dokázat, že ta jediná pravá verze, přibližující se mýtickému Salátu, je bez salámu (pochopitelně).

Stejně tak po světě běhá nespočet receptů na pravé kubánské congrí. Jediný pravý je však tento. Důkaz je jednoduchý: většina receptů na congrí žádá přehršel ingrediencí - a zde již inteligentní čtenář vytuší, proč jsou tyto recepty falešnější než Zikmund, Liška ryšavá. Kubánci se vyznačují tím, že ingrediencí u nich nět. Zelená paprika je nedostatkové zboží, možná tak schovávané pro turisty z imperialistických zemí. Cibule na Kubě sice je, ale zásadně se vyznačuje tím, že není k dostání současně s česnekem. Žádá-li tedy congrí česnek, což žádá, prostou logickou úvahou dospějeme k tomu, že v něm nemůže být cibule. Cibulové congrí si možná dělají v teplíčku Floridy, ale my, kteří jsme se v dětství zabývali honem na šváby v Havaně, prostě víme, že cibule je ultimátní blbost.

Z čeho se teda congrí dělá:
černé fazole
rýže
vepřové maso (výborná je krkovička, nedietáři bůček - a vůbec: pravá kubánská babička vaří z toho, co má zrovna po ruce, takže tam klidně vrzněte kuřecí stehno)
olivový olej
česnek
pepř
sůl
oregano
citronová šťáva

Množství ingrediencí tentokrát opomíjím zcela záměrně, protože congrí se vyznačuje schopností uživit tolik jedlíků, kolik jich přijde. Kdo touží po nějakém tom exaktnějším čísle, tak ze dvou plechovek fazolí, hrnku rýže a tří kotlet byl bohatý oběd pro tři a ještě jednou tolik zbylo.

Fazole namočíme a uvaříme, jak umíme nejlíp. Jak ví každá hospodyňka, nesolíme.

(Protože chuť na congrí se může dostavit neočekávaně, můžeme si v nouzi vypomoct fazolemi v plechovce, ve slaném nálevu. Černé se takhle nevedou, vystačíme s červenými. Pokud nemáme rádi fazole, tak prostě congrí nevaříme, ne že nedáme nic. To by se musel José Martí obrátit v hrobě.)

VODU NEVYLIJEM! Fazole slijeme a v té vodě, juž osolené, uvaříme rýži. Kdo fazole nevařil, ale koupil u pana Alberta, uvaří rýži v nálevu z fazolí - prosté, milý Watsone.

V troubě se nám mezitím ve velkém (velkém) (VELKÉM!) pekáči peče na troše olivového oleje vepřové, které jsme osolili, opepřili, ooregánovali a bohatě očesnekovali.

Když je vepřové hotové, nakrájíme ho a vrátíme do pekáče. Šoupneme k němu rýži a fazole, kdo hodně rád česnek, přidá ještě stroužek dva rozmačkaného čerstvého. Podle chuti zastříkneme citrónem (citronovou šťávu můžeme do congrí vpašovat i tak, že s ní pečeme vepřové, ale takto lze kyselost lépe regulovat). Promícháme a staráme se o to, abychom ze stěn oškrabali všechen sós a rovnoměrně ho rozmístili do potravy. Dosolíme, dopepříme.

A to je opět vše, přátelé.