Nosorožec a sloni v porcelánu

Ono to vypadá, jako kdybych furt jenom nadávala, ale copak já za to můžu? Třeba ondyno. To jsme si s Nejslawnějším řekli, že půjdeme do kina. A na večeři. A bez dítěte. A vůbec!

A šli jsme. Navštívili jsme dříve osvědčenou restauraci Tapas Chorizo, která se údajně jmenovala také Cambusa. To jsem netušila a nesvědčilo to o příliš dobrém zavedení značky. O příliš dobrém zavedení značky nesvědčilo ani to, že z ulice zmizel poutač a z restaurace milý pan personál.

Místo něj se tam zubila jakási paní, která nám ozřejmila, že pan personál neplatil účty a byl vaporizován. Jelikož jsme statečnější Lvího srdce, a Nejslawnější měl hlad jak herec, rozhodli jsme se zůstat. MĚLO nás varovat, že jakási paní nám sice po objednávce přinesla víno, ale toto ani neukázala, ani nedokázala otevřít. Zašvitořila, že má rozbitý otvíráček a že musí pro jiný a odcupitala. Když přicupitala s jiným, dílo se zadařilo. Když jsme se však po prvním loku a prvním podezření podívali na etiketu, ukázalo se, že donesla něco jiného, než jsme chtěli.

No a my jsme měli hlad a nechtěli jsme se hádat, tak jsme jí to řekli, avšak rozhodli jsme se víno si ponechat. Jakási paní se omluvila a odcupitala.

Zmizela na docela dlouhou dobu, zvlášť vezmeme-li v úvahu fakt, že jsme tam byli jediní na jídlo. Když ji k nám opět náhoda zavála, vlekla žádané jehně i jelena, ale to bylo v zásadě dost jedno, protože obé neslo neklamné stopy, že se kuchař pokusil zahladit stopy svých činů a ta nebohá zviřátka zkremovat. Jehněčí koleno toho vydrží víc, a krom toho u něj byla dosti poživatelná příloha, i rozhodla jsem se si ho ponechat, ale Nejslawnější nepřenesl přes srdce, že jelení medailonky, kterými by se dal rozdělat oheň, kdybyste jima o sebe křísli, jsou obklopeny omáčkou nikoliv dle slibu šípkovou, ale jaksi chutnající po švestkách.

Jakási paní vzala talíř a odnesla ho ukázat kuchaři. Ten, podle její interpretace, "si na šípcích trval" (pro mě za mě mohl trvat klidně na "se zelím", protože to stejně pořád chutnalo jako švestky), ale jelena jako troud uznal a rozhodl se vyrobit jiné jídlo. Nejslawnější zaváhal a v jeho očích se zračil neklid.

Nakonec se rozhodl, že zkrátka chce jíst, a objednal si kuřecí steak s bramborem. Dělat to neměl. I když pomineme, že příprava trvala panu kuchaři tak, že jsem cítila, jak stárnu a zapadám prachem, dostal sice kuře, nikoliv však steak. Není mi také zcela jasné, jak to kuchař dokázal, ale soudím, že nedovařit za třicet minut brambory, které potřebují přinejhorším dvacet minut na sporáku, už vyžaduje ruku zkušeného mistra.

Celá tato veselá eskapáda našich dvou milých výstředníků byla završena dezertem. Oni nám ho nabídli zdarma jako omluvu. A já sice nejsem takový mamonář, ale měli je podobné jako v předchozím podniku a mě zajímalo, jestli jsou pořád tak strašné. Byly. Čokoládový dort mne vrátil do dětství, v němž mi babička předčítala z dobrodružné literatury, neboť přesně nějak takto jsem si představovala vyschlé kusy mechu, které sloužily co potrava pro jiskry. Po straně ho obtékala šlehačka ze spreje. V podstatě jediné, co se dalo jíst, byla vanilková zmrzlina, pocházející z nějaké průměrné masové produkce. Nejslawnější měl poživatelný Tarta Tatin (i pravopis zůstal po původní španělské restauraci), ale to se nám zdálo v kontextu oné veselice poněkud málo.

No a pak jsme šli do kina a hráli mi Woodyho Allena a bylo mi konstatovat, že staré časy už sice nejsou, co bývaly, a Owen Wilson by se příště měl pokusit hrát postavu, místo aby napodoboval režiséra, ale Adrien Brody pořád stojí za hřích. Zvlášť když mluví o nosorožcích.