"Málo píšeš," pravil Nejslawnější. Tož ja, témata nechodí ani po horách ani po lidech.
Mohla bych, pravda, znovu recyklovat svou historku o tom, že mateřská ubíjí ducha, proti čemuž vyvíjím účinnou obranu. Tak jako zajatí britští důstojníci denně holili svůj vous a leštili si holiny, neb kdo neleští, nejprve zmalomyslní a posléze chcípne, já poletuji po domácnosti s prachovkou. I maminka mi totiž říkala, že na blbou náladu je nejlepší práce, anžto kdo pracuje, nemá čas mít blbou náladu. Blbou náladu mám pořád, ale zato mám nejčistší kuchyňskou linku ve střední Evropě.
Také bych mohla povídat o pracovním pohovoru, který se vyznačoval zejména popohovorovou euforií, způsobenou faktem, že jsem hovořila
1) s cizím člověkem
2) o normálních věcech
3) v celých větách.
Když se mne pak tázali, jak na mne zapůsobil onen pán, bylo mi konstatovat, že nejsem schopna to posoudit. Momentálně by na mě patrně vrcholně sympaticky působil i Jack Rozparovač. (I když, vedou-li nitky do britské královské rodiny, jak popisoval V. B. Borovička, jehož tištěnost dalece předčila jeho um, kdo ví. Třeba BYL pan Rozparovač milý chlapík s trochu netradičním hobby.)
A nebudu. Ale zato tu mám báječný zlepšovák. Když totiž už náhodou nezapomenu, že někomu je zase o rok víc, tak stejně vždycky tápu, čím ctěného oslavence obdarovat. Evropská unie však přišla s nařízením, které mi umožňuje vytvořit si kalendářík vhodných darů. Až bude synkovi osm, obdrží balónek, ve čtrnácti pak frkačku. Rozzářená dětská očka, to zahřeje u srdíčka.
Žádné komentáře:
Okomentovat