Dávno, dávno již tomu, co jsem byla
mladá a tak nerozumná, že jsem zatoužila jezdit na koni. Rodiče,
ač se jinak chovali velmi uvážlivě a nepodlehli mým nárokům na
životní standard malého milionáře, kdesi vyhrabali informaci, že
kůň by v dalekém okolí byl (i když nebylo zcela jasné, kde se
kůň nachází a v jakém je stavu), a rozhodli se mne k němu
dopravit.
Otec o víkendu nastartoval mírně
orezlou služební ladu a vyjeli jsme. Po několika desítkách
kilometrů opuštěnou, více či méně vyprahlou kubánskou
krajinou konstatoval, že kůň se na určeném místě nenachází,
a protože se na určeném místě nenachází vůbec nic, oř patrně
zdechnul a dřevo z ohrady domorodci spotřebovali při vaření.
(Nebylo také zcela jasné, co vařili, protože místní
přídělový systém ve výsledku spíše než nákup připomínal
loterii, v níž pravidelně bylo možné vyhrát pouze pomeranče. Myšlenka, že by se dřevem topilo, je však příliš absurdní.)
Nepamatuji se zcela přesně, jak
nakonec došlo k tomu, že jsme se ke koni dostali. Jako zkušená
žena si troufám tvrdit, že malý milionář na zadním sedadle
prudil tak dlouho, až to rodiče vzdali, a buď ničili tlumiče na
místních prašných stezkách tak dlouho, až nakonec nalezli
ohradu jinou, nebo to o jiném víkendu vyzkoušeli znova. Každopádně
teď tu stojí lada, ohrada, zhýralí cizinci, jeden gaučo a kůň.
Lada stojí nejpevněji, protože cizinci jsou vytřeseni z dlouhé
cesty, gaučo je posilněn blíže neurčeným destilátem, nejlepší
léta ohrady lze datovat do předminulého století a do téže doby
lze datovat i koně. Byl to koník unavený a smutný. Gaučo však
usoudil, že vydržel-li sto let, jistě vydrží ještě chvíli, a
s vidinou úplaty v podobě rumu a následného hezkého večera s
tímto (přídělový systém způsobil, že vedle oficiální měny
fungovaly v oběhu ještě dvě jiné, čile kombinované s
barterovým obchodem) cizincům přislíbil, že koně mohou použít.
Protože však také usoudil, že když malý cizinec nepřežije
jízdu, projeví se to na množství obdrženého rumu, vrazil mému
otci do ruky provaz od ohlávky a zavelel, že seňor musí koně
vodit.
Seňor proto vodí koně po ohradě a
já se vezu. Je čtyřicet stupňů ve stínu, stoletý kůň
klopýtá, otec klopýtá před ním, jelikož krom vedra má starost
i o to, aby se vyhnul balvanům, a zároveň nebyl zavalen zvířetem,
kdyby ne zcela neočekávaně chcíplo. A v tu chvíli se ozvalo
neúprosné: „A teď, tatínku, utíkej.“ Autora této věty z
vrozené skromnosti neuvádím.
Otec zamumlal cosi, co znělo zlověstně a co jsem posléze
identifikovala jako „pámbu ti to oplatí na dětech“.
***
Zrovinka na tohle jsem si vzpomněla před
pár dny, když jsme odvezli Velkýho malýho a Malýho malýho do
Chorvatska, aby se tam potěšili mořem. Poté, co jsme je po desáté
večer založili do postelí (další řev, ozývající se z jejich
pokoje, jsme zdařile ignorovali a instruovali jsme je, že se do
společných prostor smějí vrátit pouze v případě, že poteče krev proudem), byli vzbuzeni kolem třetí hodiny ranní MM,
an měl nelad nebo se mu něco ošklivého zdálo, a proto dorazil s
brekem, a znovu vzbuzeni v 6:19 opět MM, který se již vyspal do
růžova a vyžadoval puink a kobihu, jsme se nadopovali kofeinem,
cukrem, sbalili děti, několik tun hraček a vyrazili jsme k vodě.
Tam, místo abychom sebou plácli na
písek a užívali zasloužené dovolené, jsme plnili rozkazy malých
dozorců našeho soukromého vězení, které zahrnovaly většinou
činnosti jako přesunutí dvou metráků písku o kus dál a jeho
vytvarování do podoby Alcatrazu, vyhazování břemen do vzduchu
(obyčejné malé děti lze ošálit hrou „spadla lžička do
kafíčka“, ne tak ty naše: dítě musí být vyzvednuto nad
hlavu, a následně buď odhozeno v dál, nebo, v případě MM,
postaveno prudce do vody tak, aby mělo dojem padání, avšak
nenamočilo si očička) či plavání do vzdálených končin (dítě
je umístěno v kruhu tlačeném rodičem a určuje počet
zakotvených motorových člunů, které si chce prohlédnout
zblízka).
Jednou z oblíbených her byla také
hra „na krokodýla“. Kratochvíle spočívá v tom, že jeden z rodičů se
ponoří do vody a označí se za dravce. K druhému rodiči se
přiřítí dvě děti, pověsí se na něj a žádají, aby je před
krokodýlem zachránil. Tento rodič, zpola udušený, protože
Velkej malej se zavěsil zezadu na krk a tlačí na hrtan, má za
úkol uniknout z dosahu rodiče prvého. Plovala jsem jako o život.
Skákala jsem jako delfín. Když už nebylo zbytí, po pás ve vodě
jsem vstala a s oběma dětmi prchala před svým zákonitým
manželem, který se rozhodl, že dětí už máme dost a místo
pěkné večerní chvilky mne raději uštve. Každý, kdo někdy
běhal ve vodě, ví, že voda klade odpor. VELKÝ odpor. Čím hloub jeden jen, tím je odpor větší. Nestydím se to říci - padla jsem.
A v ten okamžik mě Malej malej
přetáhl přes hlavu a zcela zřetelně a nekompromisně formuloval svůj
požadavek: „A teď, maminko, utíkej.“
Pámbu vám to oplatí.
Žádné komentáře:
Okomentovat