Výchově dětí se věnuji již téměř
šest let. Jsem tedy prakticky odborník, a z tohoto titulu jsem se
rozhodla, že oblažím veřejnost některými svými poznatky. Važte
si jich, byly zaplaceny potem a krví všech zúčastněných stran.
Období někdy okolo dvou let
psychologové označují jako tak zvané období vzdoru. Proč tak
činí, není známo, podle mě řve dítě prakticky nepřetržitě
od chvíle, kdy mu přestřihnou pupeční šňůru, do blíže
neurčeného věku (pětiletý Plivník ještě nepřestal, a mohu
jen doufat, že tím slavným okamžikem nebude až odchod z
mamahotelu krátce po třicítce, jak to zatím vypadá).
Úkolem rodiče (naštěstí) není,
aby přinutil potomka přestat řvát. Jeho úkolem je, aby alespoň
občas dítě vykonalo, co se po něm žádá. Vezměme si takový
nočník: jakkoliv mýty a legendy starců líčí, kterak jsme
všichni za socialismu stachanovsky odložili pleny již po prvním
roce, dnešní batolata postupují podle inovovaného, svobodného a
nespoutaného modelu:
10 měsíců: dítě si sedá. Rodič
poprvé přistavuje nočník.
Varianta a) Dítě se s hysterickým
řevem vzpouzí.
Varianta b) Dítě si sedá, aby
nejpozději během pěti vteřin (reálně během pikosekundy)
vstalo. Při každém dalším pokusu se hystericky vzpouzí.
1 rok: rodič podniká v týdenních a
delších intervalech pokusy posadit dítě na nočník. Dítě
opakuje variantu a).
1,5 roku: dítě se při posazení na
nočník přestává vzpouzet, a při dostatečné stimulaci
(televizní maraton) na něm někdy i sedí.
2-3 roky: dítě poprvé do nočníku
vykonává potřebu. Většinou se tak stává, z čiré
zlomyslnosti, týden před narozením sourozence, po kterémžto se
žárlivý potomek vrací ke kálení do plen a variantě a).
Nenarodí-li se sourozenec, lze návrat k variantě a) – zcela
bezvýjimečný – přičíst období vzdoru.
Nyní, po dlouhosáhlém úvodu, si
věrný čtenář zaslouží poznat ony spásné prostředky, kterými
lze dítě dokopat bez použití násilí ku kýžené činnosti.
Někdy. Ale za zkoušku to stojí.
- Metoda NÁVNADY
Zvolte věc, kterou má dítě rádo,
můžete (a chcete) mu ji poskytnout okamžitě. Při lákání do
pasti používejte maximálně krátké a maximálně srozumitelné
věty. (Mějte na paměti, že dítko je vytočeno do vrtule, tudíž
jeho mentální kapacita, i tak zatím nevelká, se blíží nule. V
podstatě jste vytáhli kost a máváte jí před čumákem
nejlepšímu příteli člověka, na Prousta dojde později.)
„Chceš X?“ (Dítě kýve. Pokud
nekýve, avšak řve, buď nerozumí otázce, nebo chce něco jiného.
Testujeme, než se dopracujeme ke kývání.)
„Tak jdi na nočník.“
(Děs v očích dítěte je rychle
následován mnohočetným záporem.)
„Chceš X? Jdi na nočník. NEJDŘÍV
nočník, POTOM X.“
Slabší kusy podléhají vidině
lahůdky poměrně ochotně, v ostatních případech je nutno
nasadit silnější kalibr.
- Metoda VÁLEČNÉ LSTI
Děti mají, řečeno s klasikem,
švestkoidní povahu. Tato se projevuje neschopností myšlenku
opustit (Nyní se projevuje hysterickými záchvaty při pohledu na
nočník, později se transformuje do ohavného zvyku opakovat větu
tak dlouho, dokud není zcela zřejmé, že jí byla věnována
patřičná pozornost. Plačící přítelkyně, jíž právě umírá
matka, tedy buď může zavolat o půlnoci, až budou děti spát,
nebo se musí smířit s tím, že její věta bude přerušována,
dokud se nepodíváte na mravence, neinformujete dítě, že se
díváte na mravence a nepopíšete alespoň jeden jeho detail, aby
bylo zcela zřejmé, že jste se skutečně podívali. S dalším
mravencem se situace bude opakovat.) a neschopností myšlenku
udržet, čehož využijeme:
„Běž na nočník.“
- Ne, chci plínku.
„Běž si vzít plenu.“
- Ne, chci nočník!
Et voila!
- Metoda PROTEKTORA
Některé děti nenávidí pomoc, je-li
jim nabízena. (Toto pochopitelně neplatí pro chvíle, kdy by
skutečně měly něco dělat samy. Dítko, které po čichu
vystopuje tabulku čokolády, vyšplhá pro ni do vrchních polic
původně zamčeného špajzu a otevře obal, nad nímž je dospělému
vyhrát pouze za pomoci nůžek na plech, je příliš slabé, aby si přetáhlo
kalhoty přes zadek.)
„Běž na nočník.“
- Ne.
„Máma pomůže?“
… Et voila!
(Debilní konstrukci „máma pomůže“
používám zcela záměrně. „Chceš pomoct“ v mém podání
příliš zavání výhrůžkou. „Máma pomůže“ je laskavá
nabídka, která se však – naštěstí – setkává asi se
stejným nadšením, s jakým se setkala laskavá nabídka pana
Hitlera, že se ujme opuštěné části rozděleného
Československa.)
- FALEŠNÉ DILEMA
Velmi lstivý úskok. Dítěti dáváme
na výběr, KAM se chce jít vyčůrat, nikoliv ZDA se chce jít
vyčůrat.
„Běž čůrat. Před spaním se
čůrá.“
- Nenene!
„Chceš na nočník, nebo na záchod?“
- Nenene!
„Můžeš na nočník. Chceš na
nočník?
- Ne.
„Tak běž na záchod.“
(A dítě, domnívajíc se, že se
vzpouzí, odchází na nočník.)
Poučka pro uživatele dítěte: Je
důležité se poslední větou neptat. Kdyby repliky zněly „Chceš
na nočník? – Ne. – Chceš na záchod?“, bude zákonitou
odpovědí opět kategorické ne.*
* Původně jsem pro tuto funkční a
léty odtrpěnou metodu neměla žádné vysvětlení. Bylo mi však
řečeno, že nevědomky (zcela intuitivně geniálně) aplikuji
jakýsi ericksonovský paradox, to jest vzbuzuji v klientovi pocit,
že si vybral sám nebo že úspěšně vzdoruje, ačkoliv na výběr
neměl nebo obě nabízené možnosti vedly k žádoucímu cíli. V
první chvíli mne to uvedlo do stavu vytržení a muž mne musel
propíchnout špendlíkem, aby mne dostal od stropu k podlaze. Poté
jsem pochopila, že jsem opět v pozici strýce Františka, an lil
vodu do kyseliny, ačkoliv idiocii takového počínání by byl mohl
pochopit z každé učebnice chemie. Tož tak. A tím dneska končím.
Žádné komentáře:
Okomentovat