Vůbec ze všeho nejdřív chci říct, že si myslim, že byste si to měli přečíst taky, protože i když se tu zaměřuju na aspekty textu, které se mi příliš nezamlouvaly, pořád je to kniha, o které by se mělo mluvit. A Marek Šindelka umí postavit větu a poskládat je tak, abyste ho číst chtěli. Bodka.
Takže
Únava materiálu. Příběh dvou arabských bratrů, kteří se vydají do Evropy, někam na sever. "Někam" je podstatný rys tohohle textu: jde se někam, někudy, jde někdo (i když třeba jeho bratr jméno má), který potkává nějaké další. Kluk, tlumočnice, žena, policie, dělník.
Jména nejsou nijak zvlášť podstatná. Proč by taky byla, ten nebo onen, Německo nebo smrt v kamionu, jsou to jen čísla. A to je vlastně na knize Marka Šindelky to pozoru-hodné: snaží se (a nutno říct, že se mu to většinou daří), aby čtenář VIDĚL. Krátké věty, často bez sloves nebo s infinitivy, onen "vizuální dojem" navozují velice úspěšně. Jste tam, neujde vám jediná větev, která švihla do tváře, když se kluk škrábal do zasněženého kopce.
Ale koho čtenář vlastně vidí? Postavu. Tajemnou a neznámou, jejíž "dříve" se omezuje na pár obrazů, které se příliš nevymykají z představy, jakou máme o válce. Kdysi jsem běhal, kdysi jsem chodil do školy, o něco málo později kdysi z té školy zbyly ruiny s trčícími dráty.
Strategie je to chtěná (když pomineme tu všudypřítomnou temnotu, nejasnost, noc, nepřátelskost neznámého prostředí k "materiálu", určitě ne nadarmo je tam pasáž o počítačové hře, jejichž postavy jsou přece také ukotveny ve své realitě pouze "výběrově"), ale nebezpečná. Jednak se tím Šindelka paradoxně přibližuje mainstreamovému diskurzu, který individualitu nechce vidět, zmámen heslem "žeňte to všechno, pámbu si je přebere", jednak se tím posiluje tázání, zda víc než o zprávu o jednom uprchlíkovi nejde nakonec o zprávu o jednom středoevropském spisovateli. Může to totiž stejně dobře být jeho maso a jeho krev, které vidíme...
S tím souvisí ještě jedna věc: Petr Fischer ve svém KultůrBloku mluví o "ušpinění se psaním", ale Šindelkův text je myslím naopak velmi čistý. Slova "nečesaná a nemytá" tu nenajdete, naopak. Převládá mysl, precizní a vždy zkoumající. Jenže - opravdu vidí uprchlík, připomeňme, že nedospělý chlapec, který se hladový vleče zimou a tmou, jak maják "rotující modrá čepel podtínala stromy"? Šlahouny trčící ze země jako cévy? Opravdu vidí dělník v továrně, že "Na osm hodin denně prodal svou paži. Prodal své oči, aby hleděly do toho závitem vroubeného otvoru. Prodal pohyb, jímž ruka ruce podala šroubovák..."?
Samozřejmě, ich-forma to není, ale přece jako by se v těchhle chvílích náhle objevila palimpsestová povaha textu. Skrz příběh prosvítá autor, který slova a metafory miluje příliš na to, aby se jich dokázal vzdát.
pondělí 6. února 2017
sobota 4. února 2017
Jachacha, vona je tlustá!
Když jsem zdárně vyvedla ptáčata z rodičovského hnízda a konečně (!!!) je odevzdala ku výchově a vzdělání někomu jinému (Zdravím tímto učitelky z mateřských školek: jste hrdinky. Teda buď to, nebo naklonované. Vzhledem k tomu, že už čtyři roky potkávám při vyzvedávání ratolestí vizuálně stejné exempláře, kloním se k druhé variantě. Takovéhle nervy prostě nikdo NEMÁ.), bylo mi vrátit se ku svému zaměstnavateli. A ponivač, jak jsem už říkala, jevil stejnou touhu jako já (= velmi malou až žádnou), abych si sedla na svou starou židli, ale jinak jsme si vzájemně vcelku vyhovovali, uvelebila jsem se v oddělení, které se mimo jiné stará o dopisy čtenářů.
Práce je to pěkná, to nemohu říct. Někdy někomu pomůžete zprovoznit, co nefunguje, ačkoliv by mělo. Jindy díky laskavému čtenáři vylepšíte práci kolegů. V jiných případech jde zase rychle od ruky, neboť vyřídit e-maily, které začínají "Prečo cenzor, ten pojebaný kretén..." je mile snadné. Tlačítko delete je pošle do křemíkového nebe za setinu času, který pisatelé věnovali tvorbě sofistikovaného dílka.
Co mě ale nepřestávalo udivovat, byly ty nejvíc nejzvláštnější zprávy. Ty, které se snaží vás osobně urazit. "Haló, tady módní policie, když mám ruce jako kuchařka, tak takové rukávy se hodí možná do blogu, určitě ne do videoblogu!" "Doufám, že na konci své práce budete ještě víc tlustá a ošklivá!" "Ta má do tělocvikářky daleko!" "Nacpěte si ten účet do své tlusté prdele!"
Hluboce jsem nad tímto fenoménem dumala. Má onen dobrý člověk pocit, že mi sděluje novou informaci? Domnívá se, že se - prozřevši* - zhroutím a zpoza mřížovaného okénka v osmé pražské čtvrti do konce svých dnů nebudu než opakovat Naše životy jsou truchlivé jak pláč? Chce mne učinit jinou, lepší? (Víte jak, kdo je tlustej, brzo umře, tak abych jim vydržela...)
Když jsem si však dnes přečetla, že držím ochranou (sic!) ruku nad jedním z blogerů, neboť jsem něj asi zamilována, prozřela jsem. Jsem v mateřské škole.
Jsem hrdinka.
Nebo naklonovaná.
* Přechodník je v dnešních dobách zviřátko již téměř vyhynulé. Nejsme-li si jisti, kterak ho opečovávati, raději jej jen zpovzdálí obdivujeme. Kouše.
Práce je to pěkná, to nemohu říct. Někdy někomu pomůžete zprovoznit, co nefunguje, ačkoliv by mělo. Jindy díky laskavému čtenáři vylepšíte práci kolegů. V jiných případech jde zase rychle od ruky, neboť vyřídit e-maily, které začínají "Prečo cenzor, ten pojebaný kretén..." je mile snadné. Tlačítko delete je pošle do křemíkového nebe za setinu času, který pisatelé věnovali tvorbě sofistikovaného dílka.
Co mě ale nepřestávalo udivovat, byly ty nejvíc nejzvláštnější zprávy. Ty, které se snaží vás osobně urazit. "Haló, tady módní policie, když mám ruce jako kuchařka, tak takové rukávy se hodí možná do blogu, určitě ne do videoblogu!" "Doufám, že na konci své práce budete ještě víc tlustá a ošklivá!" "Ta má do tělocvikářky daleko!" "Nacpěte si ten účet do své tlusté prdele!"
Hluboce jsem nad tímto fenoménem dumala. Má onen dobrý člověk pocit, že mi sděluje novou informaci? Domnívá se, že se - prozřevši* - zhroutím a zpoza mřížovaného okénka v osmé pražské čtvrti do konce svých dnů nebudu než opakovat Naše životy jsou truchlivé jak pláč? Chce mne učinit jinou, lepší? (Víte jak, kdo je tlustej, brzo umře, tak abych jim vydržela...)
Když jsem si však dnes přečetla, že držím ochranou (sic!) ruku nad jedním z blogerů, neboť jsem něj asi zamilována, prozřela jsem. Jsem v mateřské škole.
Jsem hrdinka.
Nebo naklonovaná.
* Přechodník je v dnešních dobách zviřátko již téměř vyhynulé. Nejsme-li si jisti, kterak ho opečovávati, raději jej jen zpovzdálí obdivujeme. Kouše.
úterý 10. ledna 2017
Opožděný blog s přehršlí vánoční nálady
Jako dítko jsem si představovala, že jsem adoptovaná. Nezmátly mne matčiny vzpomínky na mé nejranější chvíle. (Mezi mé oblíbené se řadí ta, v níž se slovutný profesor patologie - mamička byla tehdáž studentkou medicíny - sklání nad kočárkem a místo uzuálního "jejda, to je ale pěkný chlapeček, a pročpak má tu růžovou čepičku?" dí "paní kolegyně, to dítě má krásnou lebku".)
Nezmátly mne fotografie jasně dokládající, že matka v odpovídajícím čase prostě buď BYLA těhotná, nebo měla břicho lstivě vycpané tamborským bubnem. Má představivost se nenechala zviklat ani fotkami, na nichž se máma skláněla nad mně nápadně podobným holohlavým tvorem, kterýžto měl nejkrásnější lebku ve střední Evropě a přilehlém okolí a tváře jako sysel.
Bylo to zkrátka ložený. Člověk tak geniální jako já přece nemůže být potomkem těch přízemních lidí. Nikdy mne nechápali. Nejenže si se mnou odmítali hrát na poštu (čemuž, nutno konstatovat, dnes rozumím o něco lépe: hra spočívající v strkání papírků do schránky vyrobené z krabičky od parfému byla mírně stereotypní a po určitém počtu iterací se dospělému bez špetky fantazie, který nečekal netrpělivě na dopis, mohla zdát místy dokonce i nudná). Někteří z nich však odmítali naslouchat mým vlastní hlavou vymyšleným pohádkám a příběhům s poučením. I profesorka matematiky na střední škole měla pro mne více pochopení než ti tvorové, kteří mne nutili hledět na podivné shluky písmen a čísel, zatímco profesorka Jedličková, pámbu jí dej nebe, přehlédla jako širé lány Škvoreckého provokativně vyloženého na lavici a šla se zajímat o perspektivnější materiál. Byla to koneckonců matematička, věděla tedy, že průměr lze dosti přijatelně vytvořit ze dvou známek, a zbytečně netrýznila ani jednu z nás.
Posléze jsem se smířila s faktem, že důkazy jasně hovoří proti původní teorii. Adopce nepřichází v úvahu: hlávku mám po mamince, sklony k tloustnutí po prababičce (jediná v rodině s touto výrobní vadou, děkujeme mnohokrát), zbytky hudebního sluchu jsou stopou dědečkova umu, který mohl hrát na trubku v kapele. Nehrál, neboť babička oplývala pevnými názory na svět. (Tato vlastnost mne minula, abych si ji plně vychutnala v synkově podání. Fotky s tamborským bubnem mám.)
Odkud však přišla vášeň pro psané slovo? To zůstávalo léta zahaleno tajemstvím. Až o Vánocích... až o Vánocích tak sedíme pod stromem a kocháme se všemi těmi knihami, čaji, svíčkami, Legy a pytlíkem lékořicových bonbónů (koncept Ježíška již nebyl u Velkýho malýho udržitelný, i obdrželi jsme první dar), když kde se vzala, tu se vzala, nečekána, nezvána, objevila se v našem zorném poli i dvě balení trekových holí. "To," pravil můj otec, "je skutečný dar od Ježíška, neboť jsme ho nekoupili, avšak dostali." Vánoční nálada dostoupila vrcholu, následována napětím. "Poslal jsem do soutěže dva slogany a za každý jsem obdržel jedny hole, jelikož jsem byl vybrán jako nejlepší," upřesnil otec.
Jaké byly, můj zvídavý čtenáři, ony perly intuitivního copywritera? Cituji:
Proenzi, Proenzi,
koupím si tě na penzi.
Druhý slogan pak zněl "Stáří se už kvapem blíží, Proenzi mi neublíží."
Dokonáno jest. Bylo to zákeřné a ze zálohy, ale musím si to konečně přiznat. Jsem po něm. Hodlám toho využít: nabídky na reklamní kampaně přijímám v poště, jak je patrné, zvládneme nelehké umění verše i citlivé zakomponování do textu. (Říkal tu někdo MasterCard?)
Nezmátly mne fotografie jasně dokládající, že matka v odpovídajícím čase prostě buď BYLA těhotná, nebo měla břicho lstivě vycpané tamborským bubnem. Má představivost se nenechala zviklat ani fotkami, na nichž se máma skláněla nad mně nápadně podobným holohlavým tvorem, kterýžto měl nejkrásnější lebku ve střední Evropě a přilehlém okolí a tváře jako sysel.
Bylo to zkrátka ložený. Člověk tak geniální jako já přece nemůže být potomkem těch přízemních lidí. Nikdy mne nechápali. Nejenže si se mnou odmítali hrát na poštu (čemuž, nutno konstatovat, dnes rozumím o něco lépe: hra spočívající v strkání papírků do schránky vyrobené z krabičky od parfému byla mírně stereotypní a po určitém počtu iterací se dospělému bez špetky fantazie, který nečekal netrpělivě na dopis, mohla zdát místy dokonce i nudná). Někteří z nich však odmítali naslouchat mým vlastní hlavou vymyšleným pohádkám a příběhům s poučením. I profesorka matematiky na střední škole měla pro mne více pochopení než ti tvorové, kteří mne nutili hledět na podivné shluky písmen a čísel, zatímco profesorka Jedličková, pámbu jí dej nebe, přehlédla jako širé lány Škvoreckého provokativně vyloženého na lavici a šla se zajímat o perspektivnější materiál. Byla to koneckonců matematička, věděla tedy, že průměr lze dosti přijatelně vytvořit ze dvou známek, a zbytečně netrýznila ani jednu z nás.
Posléze jsem se smířila s faktem, že důkazy jasně hovoří proti původní teorii. Adopce nepřichází v úvahu: hlávku mám po mamince, sklony k tloustnutí po prababičce (jediná v rodině s touto výrobní vadou, děkujeme mnohokrát), zbytky hudebního sluchu jsou stopou dědečkova umu, který mohl hrát na trubku v kapele. Nehrál, neboť babička oplývala pevnými názory na svět. (Tato vlastnost mne minula, abych si ji plně vychutnala v synkově podání. Fotky s tamborským bubnem mám.)
Odkud však přišla vášeň pro psané slovo? To zůstávalo léta zahaleno tajemstvím. Až o Vánocích... až o Vánocích tak sedíme pod stromem a kocháme se všemi těmi knihami, čaji, svíčkami, Legy a pytlíkem lékořicových bonbónů (koncept Ježíška již nebyl u Velkýho malýho udržitelný, i obdrželi jsme první dar), když kde se vzala, tu se vzala, nečekána, nezvána, objevila se v našem zorném poli i dvě balení trekových holí. "To," pravil můj otec, "je skutečný dar od Ježíška, neboť jsme ho nekoupili, avšak dostali." Vánoční nálada dostoupila vrcholu, následována napětím. "Poslal jsem do soutěže dva slogany a za každý jsem obdržel jedny hole, jelikož jsem byl vybrán jako nejlepší," upřesnil otec.
Jaké byly, můj zvídavý čtenáři, ony perly intuitivního copywritera? Cituji:
Proenzi, Proenzi,
koupím si tě na penzi.
Druhý slogan pak zněl "Stáří se už kvapem blíží, Proenzi mi neublíží."
Dokonáno jest. Bylo to zákeřné a ze zálohy, ale musím si to konečně přiznat. Jsem po něm. Hodlám toho využít: nabídky na reklamní kampaně přijímám v poště, jak je patrné, zvládneme nelehké umění verše i citlivé zakomponování do textu. (Říkal tu někdo MasterCard?)
čtvrtek 5. ledna 2017
Zelený blog
Brouzdajíc po internetech, objevila jsem zaručeně pravý chvalozpěv na zázračný nápoj, ekvivalent many, no zkrátka kouzlo. Prej zelený kafe. Nejenom že to člověka instantně odtuční, avšak jest též pln energie, vesel, možná i nějaké ty amputované končetiny dorostou.
Inu, říkám si, ne že bych věřila na zázračné hubnutí, ale kafe už léta není, co bývalo. Dokáže mě udržet v takovém stavu, že většinu bdělého času nepřipomínám hibernovaného medvěda. To není zrovna mnoho. Po guaraně dokážu otevřít obě oči úplně dokořán. Funguje zelený čaj, jenže po něm pro změnu běhám v kruzích jako naspeedovaná veverka. Zastavím se, jenom když se mi zvedne žaludek. Po zeleném čaji se mi zvedá žaludek často. Zkrátka a dobře, není to ideální.
Zakoupila jsem tedy balení zázraku a čekala, co se stane. A ono to přišlo. Nával energie a na mé poměry podivně pozitivní nálada. Usedla jsem na rotoped a odjela si svých 45 minut. Energie se nevytratila. Tiše jsem se uchechtla a naplněna štěstím vyrazila pro dítě do školky.
Se zpěvem na rtech jsem převzala dítko, se zpěvem na rtech jsem mu třicetkrát oznámila, že tablet opravdu nebude, se zpěvem a bez použití násilí jsem to vzpouzející se mládě nacpala do sedačky a šťastna usedla na přední sedadlo. "Buuglo," pravilo dítě. "Bratr zvrací," pravilo druhé dítě. "Buuglo," kontrovalo první.
Jak se ukázalo, zasažena byla nejen sedačka, ale též podlaha. A kalhoty. A moje kabelka. Nová. Za tři a půl litru. "Buuglo," pravilo dítě potřetí a poblilo si kabátek. Radostně jsem zavrhla myšlenku nechat otevřené auto na parkovišti i s klíčky. "Proč jsem si nepořídila houpacího koníka?" otázala jsem se vesele dětí. Možná protože "místo vás" zůstalo nevyřčeno, dítka krčila rameny a pozorovala mne, jak za pomoci role kuchyňského papíru a velké dávky naivity dekontaminuji vůz.
S větrem ve vlasech (ne, sedět se zavřenými okýnky se opravdu v tom autě nedalo) a dítětem na sedadle smrti (dekontaminaci nazvat zdařilou by mohl pouze daleko větší optimista, než jsem já) jsem dojela k domovu. Již jsme zřeli ta zářivá světla v dáli, když dítě pozvracelo i přední sedačku.
Nu což. Vody teče z kohoutku dostatek. Osprchovala jsem dítě, po chvíli marných pokusů s hadrem též kabelku (věnujte jí prosím modlitbičku, ráda bych ji ještě použila). Přemítala jsem, zda osprchovat, nebo vyhodit Kindle, ale nakonec jsem mu dala šanci a pod tekoucí vodu vrazila jenom obal. "Buuglo," sdělilo dítě. Sdělilo to záchodové míse. To je krásné. Cítím se nesmírně šťastna. Mám báječné děti. Mám báječný život. Mám zelenou kávu. Miluji vás a přeju vám krásné a požehnané dny, ať už s drogami, nebo bez nich!
Inu, říkám si, ne že bych věřila na zázračné hubnutí, ale kafe už léta není, co bývalo. Dokáže mě udržet v takovém stavu, že většinu bdělého času nepřipomínám hibernovaného medvěda. To není zrovna mnoho. Po guaraně dokážu otevřít obě oči úplně dokořán. Funguje zelený čaj, jenže po něm pro změnu běhám v kruzích jako naspeedovaná veverka. Zastavím se, jenom když se mi zvedne žaludek. Po zeleném čaji se mi zvedá žaludek často. Zkrátka a dobře, není to ideální.
Zakoupila jsem tedy balení zázraku a čekala, co se stane. A ono to přišlo. Nával energie a na mé poměry podivně pozitivní nálada. Usedla jsem na rotoped a odjela si svých 45 minut. Energie se nevytratila. Tiše jsem se uchechtla a naplněna štěstím vyrazila pro dítě do školky.
Se zpěvem na rtech jsem převzala dítko, se zpěvem na rtech jsem mu třicetkrát oznámila, že tablet opravdu nebude, se zpěvem a bez použití násilí jsem to vzpouzející se mládě nacpala do sedačky a šťastna usedla na přední sedadlo. "Buuglo," pravilo dítě. "Bratr zvrací," pravilo druhé dítě. "Buuglo," kontrovalo první.
Jak se ukázalo, zasažena byla nejen sedačka, ale též podlaha. A kalhoty. A moje kabelka. Nová. Za tři a půl litru. "Buuglo," pravilo dítě potřetí a poblilo si kabátek. Radostně jsem zavrhla myšlenku nechat otevřené auto na parkovišti i s klíčky. "Proč jsem si nepořídila houpacího koníka?" otázala jsem se vesele dětí. Možná protože "místo vás" zůstalo nevyřčeno, dítka krčila rameny a pozorovala mne, jak za pomoci role kuchyňského papíru a velké dávky naivity dekontaminuji vůz.
S větrem ve vlasech (ne, sedět se zavřenými okýnky se opravdu v tom autě nedalo) a dítětem na sedadle smrti (dekontaminaci nazvat zdařilou by mohl pouze daleko větší optimista, než jsem já) jsem dojela k domovu. Již jsme zřeli ta zářivá světla v dáli, když dítě pozvracelo i přední sedačku.
Nu což. Vody teče z kohoutku dostatek. Osprchovala jsem dítě, po chvíli marných pokusů s hadrem též kabelku (věnujte jí prosím modlitbičku, ráda bych ji ještě použila). Přemítala jsem, zda osprchovat, nebo vyhodit Kindle, ale nakonec jsem mu dala šanci a pod tekoucí vodu vrazila jenom obal. "Buuglo," sdělilo dítě. Sdělilo to záchodové míse. To je krásné. Cítím se nesmírně šťastna. Mám báječné děti. Mám báječný život. Mám zelenou kávu. Miluji vás a přeju vám krásné a požehnané dny, ať už s drogami, nebo bez nich!
pondělí 12. září 2016
neděle 12. června 2016
Úplně nahý dort
Vždycky jsem obdivovala televizní kuchařky. Ty vyleštěné ženy v jejich vyleštěných kuchyních, které nikdy, ale opravdu nikdy neohodí při mixování polévky sporák, strop a vchodové dveře za dvěma rohy.
Žel, nebylo mi dáno. Smutný je osud perfekcionisty, kterému se knedlíky zavile rozvářejí, omáčky potměšile srážejí a potahy na dorty trhají. Jako Sysifos však valím neúnavně svůj balvan s myšlenkou, že jednou se to přece zlomit musí.
Květen
Blíží se narozeniny, je třeba vybrat dort. Ten nejlepší. Lepší než kus falunské uzenky. Hojné chvíle trávím na internetu, pečlivě zvažujíc poměr cena/výkon (rozuměj: aby to bylo nejkrásnější a nejlepší, a zároveň abych to zvládla vyrobit).
Čtyři dny do startu
Do finále se propracovali tři borci. Nakonec o prsa vítězí dort s krémem z mascarpone a šlehačky, protože obsahuje řádnou porci jahod. Malej malej oznamuje, že jahody on nejí, dortem tedy povrhne. Nezabiju ho, dal už moc práce.
Dva dny do startu
Stále nemám nakoupeno. Protože jsem si jako obvykle nabrala moc práce, makám. Prostě makám. Zatím jsem se nerozpadla.
Sobota, začíná odpočítávání
8:30
Domlouvám se s mužem, že dopoledne skočí nakoupit. Odpoledne upeču, kdyby se něco zvrtlo, budu mít dost času.
10:00
Muž začíná vařit. Pokud chci, aby vzal děti (a já chci, protože makám), musí odpoledne. Muž vaří brambory, já krev.
15:47
Muž vyráží na nákup. Protože nejsem manažer, je mi jasné, že devět žen za měsíc neporodí, nejsem tedy příliš šťastná.
15:48
Uklízím střepy, záhadně se ocitnuvší na podlaze, a odcházím pracovat.
17:35
Muž, světlo mého života, se vrací. Začínám péct korpus.
19:30
Piškot již prakticky vychladl, čas pustit se do krému. Recept, obdařený obrázkem výtvoru (= někdo alespoň jednou tu zatracenou věc dokázal vyrobit), praví: smíchejte cukr, mascarpone a šlehačku. Poté vše vyšlehejte do tuha.
19:31
Suroviny jsou smíchány. Šlehám.
19:35
Nic to nedělá.
19:40
Nic to nedělá.
19:45
Muž mi vysvětluje, že "kurva" se před dětmi neříká, a poté nápadně rychle odchází.
20:00
Po konzultaci internetů konstatuji, že problém může být v teplotě (byť jsem dodržela recept). Je dost dobře možné, že tomu pomůže zchlazení. Dobrá. Když začnu zítra v sedm, pořád ještě mám dost času.
Neděle
7:00
Vytahuju základ na krém z lednice a šlehám.
7:05
Základ na krém vytvořil dvě smutné bublinky na povrchu.
7:08
Teplota základu na krém se šleháním příliš zvýšila. Bublinky zmizely. Nic to nedělá.
7:30
Manžel vstává. Opatrně nahlíží do kuchyně a navrhuje možnosti, co by se dalo dělat. Mám velkou chuť utopit ho v základu na krém, ale neudělám to. Dal moc práce.
7:45
Je mi šestatřicet a nejde mi vyšlehat krém. Pláču a vzpomínám na dětství. Dorty se kupovaly v cukrárně.
7:46
Když byly. Za skalního socialismu nebylo nic. Nebyly dorty, vložky, toaletní papír, šlehačka...
7:47
... kterou maminka vyráběla z mlíka a másla, čímž získala požadovanou tučnost...
7:49
Dávám tomu poslední, ale opravdu poslední šanci. Vrhám se na internet. Na internetu je všechno. I recept na šlehačku z másla.
7:53
V lednici už mi to nezchladne, dělím hmotu na poloviny a strkám to do mrazáku.
10:00
Šlehám.
10:03
První polovina krému se zdrcla.
10:04
Pláču.
10:05
Volá muž, slunce mého života, který zachránil sebe i naše dvě děti tím, že s nimi někam odešel. Ptá se, zda nemá koupit dort v cukrárně. Oznamuji mu plán pro dnešní odpoledne. Budou jíst dort se zdrclým krémem a budou se u toho tvářit šťastně. Pokud by proti tomuto plánu měl námitky, nechť si laskavě uvědomí, čím se dort krájí.
10:10
Druhá polovina krému nějakým zázrakem drží. Krému ovšem není dost na to, aby pokryl celý dort. Nějak to zamazávám. Dobře že děti pořád nejsou doma. Bohumile, kurva se neříká.
...
15:20
Naše velká, šťastná rodina sedí u dortu. Všichni jedí a šťastně se usmívají. Také jsem šťastná. Pro jistotu ale nůž nepouštím z ruky. Zájemcům vysvětluji, jak stokrát dobrý dort udělat. Všichni se vesele smějí. Nikdo se neptá, proč nejsou boky dortu pokryté krémem. Je to od nich chytré. Jsme inteligentní šťastná rodina. "Dorty, co maj odkrytej korpus, jsou teď na Pinterestu strašně v módě," říká sestra. "Říká se tomu naked cake," doplňuje a stále se vesele usmívá. Je nejchytřejší. Příští dort se už určitě podaří.
Žel, nebylo mi dáno. Smutný je osud perfekcionisty, kterému se knedlíky zavile rozvářejí, omáčky potměšile srážejí a potahy na dorty trhají. Jako Sysifos však valím neúnavně svůj balvan s myšlenkou, že jednou se to přece zlomit musí.
Květen
Blíží se narozeniny, je třeba vybrat dort. Ten nejlepší. Lepší než kus falunské uzenky. Hojné chvíle trávím na internetu, pečlivě zvažujíc poměr cena/výkon (rozuměj: aby to bylo nejkrásnější a nejlepší, a zároveň abych to zvládla vyrobit).
Čtyři dny do startu
Do finále se propracovali tři borci. Nakonec o prsa vítězí dort s krémem z mascarpone a šlehačky, protože obsahuje řádnou porci jahod. Malej malej oznamuje, že jahody on nejí, dortem tedy povrhne. Nezabiju ho, dal už moc práce.
Dva dny do startu
Stále nemám nakoupeno. Protože jsem si jako obvykle nabrala moc práce, makám. Prostě makám. Zatím jsem se nerozpadla.
Sobota, začíná odpočítávání
8:30
Domlouvám se s mužem, že dopoledne skočí nakoupit. Odpoledne upeču, kdyby se něco zvrtlo, budu mít dost času.
10:00
Muž začíná vařit. Pokud chci, aby vzal děti (a já chci, protože makám), musí odpoledne. Muž vaří brambory, já krev.
15:47
Muž vyráží na nákup. Protože nejsem manažer, je mi jasné, že devět žen za měsíc neporodí, nejsem tedy příliš šťastná.
15:48
Uklízím střepy, záhadně se ocitnuvší na podlaze, a odcházím pracovat.
17:35
Muž, světlo mého života, se vrací. Začínám péct korpus.
19:30
Piškot již prakticky vychladl, čas pustit se do krému. Recept, obdařený obrázkem výtvoru (= někdo alespoň jednou tu zatracenou věc dokázal vyrobit), praví: smíchejte cukr, mascarpone a šlehačku. Poté vše vyšlehejte do tuha.
19:31
Suroviny jsou smíchány. Šlehám.
19:35
Nic to nedělá.
19:40
Nic to nedělá.
19:45
Muž mi vysvětluje, že "kurva" se před dětmi neříká, a poté nápadně rychle odchází.
20:00
Po konzultaci internetů konstatuji, že problém může být v teplotě (byť jsem dodržela recept). Je dost dobře možné, že tomu pomůže zchlazení. Dobrá. Když začnu zítra v sedm, pořád ještě mám dost času.
Neděle
7:00
Vytahuju základ na krém z lednice a šlehám.
7:05
Základ na krém vytvořil dvě smutné bublinky na povrchu.
7:08
Teplota základu na krém se šleháním příliš zvýšila. Bublinky zmizely. Nic to nedělá.
7:30
Manžel vstává. Opatrně nahlíží do kuchyně a navrhuje možnosti, co by se dalo dělat. Mám velkou chuť utopit ho v základu na krém, ale neudělám to. Dal moc práce.
7:45
Je mi šestatřicet a nejde mi vyšlehat krém. Pláču a vzpomínám na dětství. Dorty se kupovaly v cukrárně.
7:46
Když byly. Za skalního socialismu nebylo nic. Nebyly dorty, vložky, toaletní papír, šlehačka...
7:47
... kterou maminka vyráběla z mlíka a másla, čímž získala požadovanou tučnost...
7:49
Dávám tomu poslední, ale opravdu poslední šanci. Vrhám se na internet. Na internetu je všechno. I recept na šlehačku z másla.
7:53
V lednici už mi to nezchladne, dělím hmotu na poloviny a strkám to do mrazáku.
10:00
Šlehám.
10:03
První polovina krému se zdrcla.
10:04
Pláču.
10:05
Volá muž, slunce mého života, který zachránil sebe i naše dvě děti tím, že s nimi někam odešel. Ptá se, zda nemá koupit dort v cukrárně. Oznamuji mu plán pro dnešní odpoledne. Budou jíst dort se zdrclým krémem a budou se u toho tvářit šťastně. Pokud by proti tomuto plánu měl námitky, nechť si laskavě uvědomí, čím se dort krájí.
10:10
Druhá polovina krému nějakým zázrakem drží. Krému ovšem není dost na to, aby pokryl celý dort. Nějak to zamazávám. Dobře že děti pořád nejsou doma. Bohumile, kurva se neříká.
...
15:20
Naše velká, šťastná rodina sedí u dortu. Všichni jedí a šťastně se usmívají. Také jsem šťastná. Pro jistotu ale nůž nepouštím z ruky. Zájemcům vysvětluji, jak stokrát dobrý dort udělat. Všichni se vesele smějí. Nikdo se neptá, proč nejsou boky dortu pokryté krémem. Je to od nich chytré. Jsme inteligentní šťastná rodina. "Dorty, co maj odkrytej korpus, jsou teď na Pinterestu strašně v módě," říká sestra. "Říká se tomu naked cake," doplňuje a stále se vesele usmívá. Je nejchytřejší. Příští dort se už určitě podaří.
čtvrtek 3. března 2016
Osvětim zblízka. Sakra zblízka.
Mnohým to bude jistě připadat morbidní, ale říct to musím. Dlouhá, předlouhá léta jsem čekala na pořádný film o holocaustu. Dlouhá, předlouhá léta byla moje touha nevyslyšena.
Je to vlastně paradoxní: samozřejmě chápu, že mluvit o Osvětimi a šoa vůbec je věc nesmírně těžká a pořád do značné míry tabuizovaná. Literatura se ale už dávno zbavila představy*, že stačí namixovat pár smutných očí, smích dětí a kouřící komíny a o úspěch je postaráno. Pokládá otázky (připomeňme na tomhle místě Georga Taboriho a dilema "sežrat, či nesežrat mrtvého spoluvězně"). Překračuje hranice dosud možného (jak jinak nazvat mechanizované vyprávění Laskavých bohyní J. Littella). Mýty vytváří (aneb Grossmanův příběh o tom, jak vězně nezabil plyn ani kulka) a mýty boří (dneska už nám to tak asi nepřipadá, ale to, že hrdinové povídek Arnošta Lustiga zcela samozřejmě kradli, že nešlo o konflikt absolutního dobra a absolutního zla, byla ve své době docela pecka).
Ale především, především se zajímá o to, co dělá literaturu literaturou: o vlastní tvar. O to, že není podstatné jenom to, CO vyprávíme, ale taky JAK to vyprávíme.
Nehodlám tu ze sebe dělat odborníka na dějiny filmového zpracování šoa. To jistě nejsem. Protože jsem ale viděla nejedno, nemohlo mi uniknout, že filmy až příliš často právě tuhle ambici - posunout se od příběhu dál - postrádají. Přestože dokonce už v roce 48 natočil Radok svou expresionismem ovlivněnou Dalekou cestu a nejde v téhle souvislosti nezmínit Modlitba za Kateřinu Horovitzovou Antonína Moskalyka (s dechberoucí téměř hororovou scénou s "pánem nad sušárnou vlasů"), dost silný proud filmařiny pořád těží z toho, co se nepěkně, ale dosti pregnantně nazývá HLP neboli hluboký lidský příběh.
Takový film obsahuje několik základních momentů, které přicházejí s nemilosrdnou pravidelností:
1) Štastné dětství (respektive šťastná minulost). Hrdinové vzpomínají, jak krásně se měli a jak se všichni měli vlastně rádi. Idylické obrázky mají tvořit kontrast k hrůzné budoucnosti.
2) Soumrak. Přituhuje. První rozbité výlohy, první odplivnutí stranou. Z lidí, od nichž bychom to vůbec, ale vůbec nečekali, se stávají malí nácíčkové, kteří se zarputilou tváří říkají "to máte za to, Židáci".
3) Utrpení v ghettu/koncentračním táboře (nebo alespoň jeho náznak - vítány jsou dlouhé záběry na záda odcházejících lidí s tklivou hudbou, zcela povinný je záběr na prázdné koleje).
Po divákovi se pak žádá, aby "vzpomněli na ty, kteří se nedožili". A divák vzpomene - bodejť by nevzpomněl. Bylo to přece TAK STRAŠNÉ. (Pochopte, já v zásadě nemám nic proti hezké minulosti. Nic z toho není absolutně blbé "an sich". Není ale možné tvořit film JENOM z toho. Není možné se spolehnout na divákovu připravenost dojmout se nad krutým osudem a vést ho k dojetí jako ovečku na jatka.)
Aby to bylo lépe zřetelné, ukažme si na ně prstem: filmy jako Poslední vlak nebo Poslední cyklista (pars pro toto) tuhle vyprávěcí strategii dodržují do puntíku. Televizní Poslední cyklista si aspoň na nic nehrál, ale u Posledního vlaku se jedná o zoufale zmrhanou příležitost. (Kurňa, máte stovku lidí v jednom vagónu, co víc chcete, abyste vytvořili psychologické drama jako víno? Ale filmaři si řekli ne a oblažili diváka standardní směskou výše uvedených bodů, obohacenou o zvláštně absurdní momenty, jako když bývalý údajně slavný zpěvák klenot klezmeru Die grine Kuzine pěje způsobem připomínajícím produkci Dalibora Vrány ve Vrchní, prchni. A to ještě laskavě pomíjím, že překlad "zelená sestřenice" pro nepoučeného kolegu diváka musí evokovat cosi mezi žaludeční chorobou a surrealismem - ačkoliv se jednalo zcela jednoduše o zelenáče neboli greenhorna. V podstatě jediného opravdu silného momentu se tvůrci patrně zalekli a cudně ho téměř zneviditelnili: jde o nesmírně dojemnou scénu, v níž matka kojence pije vlastní moč, aby nepřišla o mléko.)
Ještě jste tu? Pro ty, kdo vydrželi, máme nejen sušenkovou medaili za statečnost, ale i tip na film, který právě tohle není: Saulův syn, debut (pokud nepočítáme jeho krátkometrážní film z roku 2007) maďarského režiséra Laszlo Nemese.
Hlavní hrdina, Saul (nebo Šaul) Ausländer, je členem Sonderkommanda. To byli ti, kteří se starali o to, aby lidi došli do plynové komory bez potíží a bez potíží byli zkremováni (a obvykle dlouho nepřežili, protože nacisté jednou za čas komanda kompletně obměňovali). Jednoho dne se z plynové komory dostane živé dítě. To je sice okamžitě zabito, ale Saul (aniž víme proč, o jeho syna se jednat může, ale spíš nejedná) rozhodne, že ho náležitě pohřbí. Rabín z komanda mu odmítá pomoct: kaddiš, modlitba za mrtvé, úplně stačí. Saul se s tím nehodlá smířit a udělá všechno možné proto, aby sehnal jiného rabína a chlapce pohřbil.
Čeho si člověk musí všimnout hned na začátku a nejinak, je práce s kamerou: sledujeme prakticky pořád jenom Saula, děje, které se odehrávají kolem, jsou často rozostřené (a je určitě na místě ptát se, co to má vlastně znamenat: je to - alespoň částečně - produkt tabu, které se aspoň takhle demonstrovalo v syrovém zobrazení koncentračního tábora? je to známka otupělosti v prostředí, v němž se jinak přežít nedá?). Stejně pozoruhodný je i zvuk. Film se doslova topí v přemíře hluků a ruchů. Absolutní pohybový chaos doplňuje chaos mraveniště. Továrny, v níž nás ohlušuje skřípání, bouchání, klapání, hukot a řev a křik...
Last, but not least, tohle ještě doplňuje skvělý nápad přeložit asi tak třetinu toho, co ve filmu skutečně zazní. Divák jen hádá: nepřekládá se to, protože to není pro do sebe uzavřeného hlavního hrdinu důležité? Protože Saul, Maďar s mluvícím jménem Ausländer (tedy Cizinec), pořádně polštině a jidiš nerozumí?
No a když po necelých dvou hodinách vypadnete z kina (nestahovat, pěkně prosím, za tohle si tvůrci do kasičky zaslouží měrou vrchovatou), říkáte si: tenhle film je o lidskosti. Ať už vnímáme touhu vzdát mrtvému úctu právě jako vzepětí lidství, nebo chorobnou umanutost (ale to je TAKY lidské). Jaký to má ale smysl, když budou mrtví všichni? A protože se to Saulovi nepodaří: mělo smysl riskovat? A protože kvůli tomu mrtvému umře několik dalších lidí - z toho nejméně jeden přímo kvůli tomu, co Saul udělá**: jak moc má smysl riskovat? A smíme nutit kvůli vlastním cílům riskovat ostatní?
Odpovědi neznám. Odpovězte si sami. Zkrátka a dobře, jděte.
* Jistěže se dají najít i taková díla, ale jako by jich bylo jaksi tak nějak víc.
** Vlastní smrt toho člověka - abych toho neprozradila až moc - zobrazena není, ale je nanejvýš pravděpodobná.
DISCLAIMER: V žádném případě nehodlám zlehčovat číkoliv utrpení. Naopak zcela záměrně zlehčuju kýč, který z toho utrpení těží.
Je to vlastně paradoxní: samozřejmě chápu, že mluvit o Osvětimi a šoa vůbec je věc nesmírně těžká a pořád do značné míry tabuizovaná. Literatura se ale už dávno zbavila představy*, že stačí namixovat pár smutných očí, smích dětí a kouřící komíny a o úspěch je postaráno. Pokládá otázky (připomeňme na tomhle místě Georga Taboriho a dilema "sežrat, či nesežrat mrtvého spoluvězně"). Překračuje hranice dosud možného (jak jinak nazvat mechanizované vyprávění Laskavých bohyní J. Littella). Mýty vytváří (aneb Grossmanův příběh o tom, jak vězně nezabil plyn ani kulka) a mýty boří (dneska už nám to tak asi nepřipadá, ale to, že hrdinové povídek Arnošta Lustiga zcela samozřejmě kradli, že nešlo o konflikt absolutního dobra a absolutního zla, byla ve své době docela pecka).
Ale především, především se zajímá o to, co dělá literaturu literaturou: o vlastní tvar. O to, že není podstatné jenom to, CO vyprávíme, ale taky JAK to vyprávíme.
Nehodlám tu ze sebe dělat odborníka na dějiny filmového zpracování šoa. To jistě nejsem. Protože jsem ale viděla nejedno, nemohlo mi uniknout, že filmy až příliš často právě tuhle ambici - posunout se od příběhu dál - postrádají. Přestože dokonce už v roce 48 natočil Radok svou expresionismem ovlivněnou Dalekou cestu a nejde v téhle souvislosti nezmínit Modlitba za Kateřinu Horovitzovou Antonína Moskalyka (s dechberoucí téměř hororovou scénou s "pánem nad sušárnou vlasů"), dost silný proud filmařiny pořád těží z toho, co se nepěkně, ale dosti pregnantně nazývá HLP neboli hluboký lidský příběh.
Takový film obsahuje několik základních momentů, které přicházejí s nemilosrdnou pravidelností:
1) Štastné dětství (respektive šťastná minulost). Hrdinové vzpomínají, jak krásně se měli a jak se všichni měli vlastně rádi. Idylické obrázky mají tvořit kontrast k hrůzné budoucnosti.
2) Soumrak. Přituhuje. První rozbité výlohy, první odplivnutí stranou. Z lidí, od nichž bychom to vůbec, ale vůbec nečekali, se stávají malí nácíčkové, kteří se zarputilou tváří říkají "to máte za to, Židáci".
3) Utrpení v ghettu/koncentračním táboře (nebo alespoň jeho náznak - vítány jsou dlouhé záběry na záda odcházejících lidí s tklivou hudbou, zcela povinný je záběr na prázdné koleje).
Po divákovi se pak žádá, aby "vzpomněli na ty, kteří se nedožili". A divák vzpomene - bodejť by nevzpomněl. Bylo to přece TAK STRAŠNÉ. (Pochopte, já v zásadě nemám nic proti hezké minulosti. Nic z toho není absolutně blbé "an sich". Není ale možné tvořit film JENOM z toho. Není možné se spolehnout na divákovu připravenost dojmout se nad krutým osudem a vést ho k dojetí jako ovečku na jatka.)
Aby to bylo lépe zřetelné, ukažme si na ně prstem: filmy jako Poslední vlak nebo Poslední cyklista (pars pro toto) tuhle vyprávěcí strategii dodržují do puntíku. Televizní Poslední cyklista si aspoň na nic nehrál, ale u Posledního vlaku se jedná o zoufale zmrhanou příležitost. (Kurňa, máte stovku lidí v jednom vagónu, co víc chcete, abyste vytvořili psychologické drama jako víno? Ale filmaři si řekli ne a oblažili diváka standardní směskou výše uvedených bodů, obohacenou o zvláštně absurdní momenty, jako když bývalý údajně slavný zpěvák klenot klezmeru Die grine Kuzine pěje způsobem připomínajícím produkci Dalibora Vrány ve Vrchní, prchni. A to ještě laskavě pomíjím, že překlad "zelená sestřenice" pro nepoučeného kolegu diváka musí evokovat cosi mezi žaludeční chorobou a surrealismem - ačkoliv se jednalo zcela jednoduše o zelenáče neboli greenhorna. V podstatě jediného opravdu silného momentu se tvůrci patrně zalekli a cudně ho téměř zneviditelnili: jde o nesmírně dojemnou scénu, v níž matka kojence pije vlastní moč, aby nepřišla o mléko.)
Ještě jste tu? Pro ty, kdo vydrželi, máme nejen sušenkovou medaili za statečnost, ale i tip na film, který právě tohle není: Saulův syn, debut (pokud nepočítáme jeho krátkometrážní film z roku 2007) maďarského režiséra Laszlo Nemese.
Hlavní hrdina, Saul (nebo Šaul) Ausländer, je členem Sonderkommanda. To byli ti, kteří se starali o to, aby lidi došli do plynové komory bez potíží a bez potíží byli zkremováni (a obvykle dlouho nepřežili, protože nacisté jednou za čas komanda kompletně obměňovali). Jednoho dne se z plynové komory dostane živé dítě. To je sice okamžitě zabito, ale Saul (aniž víme proč, o jeho syna se jednat může, ale spíš nejedná) rozhodne, že ho náležitě pohřbí. Rabín z komanda mu odmítá pomoct: kaddiš, modlitba za mrtvé, úplně stačí. Saul se s tím nehodlá smířit a udělá všechno možné proto, aby sehnal jiného rabína a chlapce pohřbil.
Čeho si člověk musí všimnout hned na začátku a nejinak, je práce s kamerou: sledujeme prakticky pořád jenom Saula, děje, které se odehrávají kolem, jsou často rozostřené (a je určitě na místě ptát se, co to má vlastně znamenat: je to - alespoň částečně - produkt tabu, které se aspoň takhle demonstrovalo v syrovém zobrazení koncentračního tábora? je to známka otupělosti v prostředí, v němž se jinak přežít nedá?). Stejně pozoruhodný je i zvuk. Film se doslova topí v přemíře hluků a ruchů. Absolutní pohybový chaos doplňuje chaos mraveniště. Továrny, v níž nás ohlušuje skřípání, bouchání, klapání, hukot a řev a křik...
Last, but not least, tohle ještě doplňuje skvělý nápad přeložit asi tak třetinu toho, co ve filmu skutečně zazní. Divák jen hádá: nepřekládá se to, protože to není pro do sebe uzavřeného hlavního hrdinu důležité? Protože Saul, Maďar s mluvícím jménem Ausländer (tedy Cizinec), pořádně polštině a jidiš nerozumí?
No a když po necelých dvou hodinách vypadnete z kina (nestahovat, pěkně prosím, za tohle si tvůrci do kasičky zaslouží měrou vrchovatou), říkáte si: tenhle film je o lidskosti. Ať už vnímáme touhu vzdát mrtvému úctu právě jako vzepětí lidství, nebo chorobnou umanutost (ale to je TAKY lidské). Jaký to má ale smysl, když budou mrtví všichni? A protože se to Saulovi nepodaří: mělo smysl riskovat? A protože kvůli tomu mrtvému umře několik dalších lidí - z toho nejméně jeden přímo kvůli tomu, co Saul udělá**: jak moc má smysl riskovat? A smíme nutit kvůli vlastním cílům riskovat ostatní?
Odpovědi neznám. Odpovězte si sami. Zkrátka a dobře, jděte.
* Jistěže se dají najít i taková díla, ale jako by jich bylo jaksi tak nějak víc.
** Vlastní smrt toho člověka - abych toho neprozradila až moc - zobrazena není, ale je nanejvýš pravděpodobná.
DISCLAIMER: V žádném případě nehodlám zlehčovat číkoliv utrpení. Naopak zcela záměrně zlehčuju kýč, který z toho utrpení těží.
neděle 17. ledna 2016
Milý pane doktore...
Ráno z toho nejspíš bude "čtyřková zpráva v četce". Možná i ohodnocení číslem tři se tomu dostane, koneckonců, máme tady tu Seifertovu cenu...
Jistěže bych mohla napsat úderný perex, který by přiměl k otevření textu alespoň o dva čtenáře navíc. Můžu napsat cokoliv. Můžu napsat zprávu, že nepoznáte, že to není Ctrl+C Ctrl+V aus ČTK. Smutný článek o mezilidských vztazích, po kterém hrábne každá Dear Sally. Promo hodinek, že i vy si je budete chtít koupit.
Ale mně se dneska nechce. Je noc, něco před tři čtvrtě na tři, a je zastavený čas, jako na jedněch hodinách, kolem kterých se kdysi dávno v mrazivých nocích točil svět.
Je noc, v níž jsem nemohla spát, protože světlo, ten zářící sloup světla prostupující skrze dveře, probudilo mého syna. V té bezesné noci mě kopal a šeptal mi, že strašně nutně potřebuje napít... a pudink... a přitulit se... a k bráškovi... a nejradši by si už vlastně hrál... až jsem ve dvě vstala a šla spát do obývacího pokoje, promiň, malej, ráno brzo vstávám, spinkej...
Ale stejně jsem neusnula, i když čas se ještě nezastavil, tak jsem si otevřela poštu, co taky v tuhle hodinu. A tam to bylo. Umřel Vladimír Binar.
Po jeho smrti se zcela nepochybně nevzedme šílenství tisícinásobného sdílení truchlopostů na Facebooku. Vladimír Binar nebyl žádná popová hvězda.
Vladimír Binar byl jenom ten, co aby mohl studovat, šel makat jako dělník. Ten, co ho stejně - už jako učitele - vylili z fakulty. Ten, co pak odjel hrát šachy do Paříže a ještě pak vychovávat děti na Tahiti. Ten, co psal texty, v nichž světlo jiskřilo, vzlínalo a vzpínalo se. Ten, co stovkám studentů dost trpělivě vysvětloval, jak že se to má s tím rytmem v poezii. Ten, co nás před lety zval na víno s tím, že jednou to určitě oplatíme svým studentům. Že to posílá dál. Ten, co miloval Jakuba Demla a Vladimíra Holana... a ten, co jim rozuměl jako málokdo. Ten, u kterého jsem měla zvlášť v posledních letech - byť naše setkání byla velmi letmá - že jeho láska k Demlovi pramení z podstatně podobné povahy: u obou jako by byl stejný vztek na ten zatracenej svět, a zároveň neskutečná... láska už jsem říkala. Něha, taky. (Jo, a tu Seifertovu cenu dostal, na tu nesmíme zapomenout, na světských pět minut slávy.)
Shodou okolností jsem se s ním na podzim po letech viděla. Chtěl tenkrát, abych na to setkání přinesla lahev vína, že mi ji zaplatí. Přinesla jsem, ale zaplatit jsem si ji nenechala - nemám studenty, kterým bych mohla poslat jeho pozdrav dál... tak jsem to aspoň vrátila. Netušila jsem v tu chvíli, že byla poslední společně vypitá. Nevěděla jsem, že už si neposlechnu o tom, jak to bylo s Rosou Junovou a jak paní Holanová stavěla lahve od alkoholu k nohám stolu, protože to tak dělal ten její Vladimír - aby neviděla... a ona to samozřejmě věděla, celá ta léta, a tak na to byla zvyklá, že i když sama nepila, lahev u stolu byla pořád... Nevím, co je na tom pravdy.
Vím jenom, že už nikdy do mailu nenapíšu "Milý pane doktore"... A že dneska nejdu spát, protože čas se zastavil někdy ve tři čtvrtě na tři.
Milý pane doktore, díky. Za tu jednu větu, o které celou dobu mluvím - a za všechny ostatní. Dneska bude den... Vy víte jaký. Tenhle:
x Xx Xx Xx Xx Xx Xx
(15. 1. 2016, 4:20)
Jistěže bych mohla napsat úderný perex, který by přiměl k otevření textu alespoň o dva čtenáře navíc. Můžu napsat cokoliv. Můžu napsat zprávu, že nepoznáte, že to není Ctrl+C Ctrl+V aus ČTK. Smutný článek o mezilidských vztazích, po kterém hrábne každá Dear Sally. Promo hodinek, že i vy si je budete chtít koupit.
Ale mně se dneska nechce. Je noc, něco před tři čtvrtě na tři, a je zastavený čas, jako na jedněch hodinách, kolem kterých se kdysi dávno v mrazivých nocích točil svět.
Je noc, v níž jsem nemohla spát, protože světlo, ten zářící sloup světla prostupující skrze dveře, probudilo mého syna. V té bezesné noci mě kopal a šeptal mi, že strašně nutně potřebuje napít... a pudink... a přitulit se... a k bráškovi... a nejradši by si už vlastně hrál... až jsem ve dvě vstala a šla spát do obývacího pokoje, promiň, malej, ráno brzo vstávám, spinkej...
Ale stejně jsem neusnula, i když čas se ještě nezastavil, tak jsem si otevřela poštu, co taky v tuhle hodinu. A tam to bylo. Umřel Vladimír Binar.
Po jeho smrti se zcela nepochybně nevzedme šílenství tisícinásobného sdílení truchlopostů na Facebooku. Vladimír Binar nebyl žádná popová hvězda.
Vladimír Binar byl jenom ten, co aby mohl studovat, šel makat jako dělník. Ten, co ho stejně - už jako učitele - vylili z fakulty. Ten, co pak odjel hrát šachy do Paříže a ještě pak vychovávat děti na Tahiti. Ten, co psal texty, v nichž světlo jiskřilo, vzlínalo a vzpínalo se. Ten, co stovkám studentů dost trpělivě vysvětloval, jak že se to má s tím rytmem v poezii. Ten, co nás před lety zval na víno s tím, že jednou to určitě oplatíme svým studentům. Že to posílá dál. Ten, co miloval Jakuba Demla a Vladimíra Holana... a ten, co jim rozuměl jako málokdo. Ten, u kterého jsem měla zvlášť v posledních letech - byť naše setkání byla velmi letmá - že jeho láska k Demlovi pramení z podstatně podobné povahy: u obou jako by byl stejný vztek na ten zatracenej svět, a zároveň neskutečná... láska už jsem říkala. Něha, taky. (Jo, a tu Seifertovu cenu dostal, na tu nesmíme zapomenout, na světských pět minut slávy.)
Shodou okolností jsem se s ním na podzim po letech viděla. Chtěl tenkrát, abych na to setkání přinesla lahev vína, že mi ji zaplatí. Přinesla jsem, ale zaplatit jsem si ji nenechala - nemám studenty, kterým bych mohla poslat jeho pozdrav dál... tak jsem to aspoň vrátila. Netušila jsem v tu chvíli, že byla poslední společně vypitá. Nevěděla jsem, že už si neposlechnu o tom, jak to bylo s Rosou Junovou a jak paní Holanová stavěla lahve od alkoholu k nohám stolu, protože to tak dělal ten její Vladimír - aby neviděla... a ona to samozřejmě věděla, celá ta léta, a tak na to byla zvyklá, že i když sama nepila, lahev u stolu byla pořád... Nevím, co je na tom pravdy.
Vím jenom, že už nikdy do mailu nenapíšu "Milý pane doktore"... A že dneska nejdu spát, protože čas se zastavil někdy ve tři čtvrtě na tři.
Milý pane doktore, díky. Za tu jednu větu, o které celou dobu mluvím - a za všechny ostatní. Dneska bude den... Vy víte jaký. Tenhle:
x Xx Xx Xx Xx Xx Xx
(15. 1. 2016, 4:20)
úterý 17. listopadu 2015
Zápisky šílencovy
Od chvíle, kdy jsem poprvé překonala pomyslný Everest "máma má maso, Ema mele", či jak přesně zněl onen text známého knižního hitu, jsem většinu svého času věnovala četbě. Četla jsem ve dne, četla jsem v noci, četla jsem knihy, návody, a když nebylo co, nepohrdla jsem ani jízdním řádem.
V místní pobočce lidové knihovny dobře znali své pappenheimské, a proto mne v rozporu s pravidly vpustili do oddělení pro větší děti a mládež. Zaržála jsem a přečetla ho. (Dobrá, tento výrok je poněkud nadsazený. Veškeré dostupné tituly jsem zkonzumovala pouze v některých oblastech, které se dostaly do mého hledáčku. Nelitovala jsem vynaloženého času, nehleděla na literární kvality. Vlastně ani na jiné kvality. Tak se například stalo, že jsem přečetla nejen povinný doják Říkali mi Leni, ale také všechno, co se týkalo koncentračních táborů, Norimberského procesu a německého vězeňského systému v oné době vůbec, a to včetně tklivých dopisů Marušky Kudeříkové.)
Má vášeň způsobila nemalé rozkoly v rodině. Mnozí nevraživě hleděli na dítko, které místo co by radostně pobíhalo po našich krásných lesích a lukách, nebo, kurnikšopa, dělalo něco užitečného, bylo za každého počasí k nalezení na gauči, s nosem zabořeným do jednoho z deseti patnácti titulů tohoto týdne. Naopak matka - zvláště v období puberty - mou zálibu vítala. Zatímco mí spolužáci se zpíjeli, jako by za to byli placeni, a odcházeli do mrazivých nocí s lidmi vyznačujícími se několika otvory v těle navíc (ve většině z nich byla apartně umístěna sichrhajcka), ona věděla, kde svou dceru najde. Dcerka zdobila gauč.
Za knihy jsem utratila také většinu svého kapesného. Tak se stalo, že jsem do manželství vstupovala se zhruba dvěma tisíci svazků (muž jich měl pouhých osm set, žabař!) a už nikdy se nechci stěhovat. Buď mě někdo přestěhuje i se zachováním mého důmyslného systému řazení, nebo nohama napřed. Jiné cesty není.
Když se mi narodily děti, bylo zapotřebí leccos přehodnotit. Společnost bůhvíproč považuje za neetické děti zabít, pokud ničí váš - draze zaplacený a s láskou opečovávaný - majetek. Smířila jsem se tedy s potrhanými obálkami i stopami nenechavých zoubků. (Některé naivní tvorové naznačovali, že problém je jednoduše řešitelný. Stačí přece knihy na dočasnou dobu přesunout nahoru, aby na ně malý ničitel nemohl! Kam nahoru, když knihovny zabírají celý obývák a sousedé - nechápu, proč museli být tak nevraživí - odmítli poskytnout ten svůj, mi však již neporadili.) Děti jsou štěstí, opakovala jsem si, když jsem lepila stránky, abych nemusela lepit pytlíky, stínována mřížemi.
Včera se však jasně ukázalo, že některé věci jsou silnější než my, a je-li něco osud, nemá smysl vzdorovat. To bylo tak: sedíme s Nejslawnějším u kamaráda, který slaví narozeniny. Jak se ukázalo, slavíme také výročí našeho vztahu, který začal právě 17. listopadu. (O své paměti, díky níž já mám k výročí překrásné náušnice a Nejslawnější má mne, napíšu někdy příště. Pokud na to nezapomenu.) Pili jsme, hodovali, dobrou vůli spolu měli, když vtom se Nejslawnější otázal, zda vlastníme knihu Jiřího Weila Moskva-hranice. "Myslím, že jo," povídám já. "Já ti to půjčím."
A bylo vymalováno. Deset let spolu sdílíme stůl a lože. Jen o něco kratší dobu sdílíme nádherné děti a neméně půvabnou hypotéku. Ale, milej, aby mezi náma bylo jasno: VOCAĎ POCAĎ.
V místní pobočce lidové knihovny dobře znali své pappenheimské, a proto mne v rozporu s pravidly vpustili do oddělení pro větší děti a mládež. Zaržála jsem a přečetla ho. (Dobrá, tento výrok je poněkud nadsazený. Veškeré dostupné tituly jsem zkonzumovala pouze v některých oblastech, které se dostaly do mého hledáčku. Nelitovala jsem vynaloženého času, nehleděla na literární kvality. Vlastně ani na jiné kvality. Tak se například stalo, že jsem přečetla nejen povinný doják Říkali mi Leni, ale také všechno, co se týkalo koncentračních táborů, Norimberského procesu a německého vězeňského systému v oné době vůbec, a to včetně tklivých dopisů Marušky Kudeříkové.)
Má vášeň způsobila nemalé rozkoly v rodině. Mnozí nevraživě hleděli na dítko, které místo co by radostně pobíhalo po našich krásných lesích a lukách, nebo, kurnikšopa, dělalo něco užitečného, bylo za každého počasí k nalezení na gauči, s nosem zabořeným do jednoho z deseti patnácti titulů tohoto týdne. Naopak matka - zvláště v období puberty - mou zálibu vítala. Zatímco mí spolužáci se zpíjeli, jako by za to byli placeni, a odcházeli do mrazivých nocí s lidmi vyznačujícími se několika otvory v těle navíc (ve většině z nich byla apartně umístěna sichrhajcka), ona věděla, kde svou dceru najde. Dcerka zdobila gauč.
Za knihy jsem utratila také většinu svého kapesného. Tak se stalo, že jsem do manželství vstupovala se zhruba dvěma tisíci svazků (muž jich měl pouhých osm set, žabař!) a už nikdy se nechci stěhovat. Buď mě někdo přestěhuje i se zachováním mého důmyslného systému řazení, nebo nohama napřed. Jiné cesty není.
Když se mi narodily děti, bylo zapotřebí leccos přehodnotit. Společnost bůhvíproč považuje za neetické děti zabít, pokud ničí váš - draze zaplacený a s láskou opečovávaný - majetek. Smířila jsem se tedy s potrhanými obálkami i stopami nenechavých zoubků. (Některé naivní tvorové naznačovali, že problém je jednoduše řešitelný. Stačí přece knihy na dočasnou dobu přesunout nahoru, aby na ně malý ničitel nemohl! Kam nahoru, když knihovny zabírají celý obývák a sousedé - nechápu, proč museli být tak nevraživí - odmítli poskytnout ten svůj, mi však již neporadili.) Děti jsou štěstí, opakovala jsem si, když jsem lepila stránky, abych nemusela lepit pytlíky, stínována mřížemi.
Včera se však jasně ukázalo, že některé věci jsou silnější než my, a je-li něco osud, nemá smysl vzdorovat. To bylo tak: sedíme s Nejslawnějším u kamaráda, který slaví narozeniny. Jak se ukázalo, slavíme také výročí našeho vztahu, který začal právě 17. listopadu. (O své paměti, díky níž já mám k výročí překrásné náušnice a Nejslawnější má mne, napíšu někdy příště. Pokud na to nezapomenu.) Pili jsme, hodovali, dobrou vůli spolu měli, když vtom se Nejslawnější otázal, zda vlastníme knihu Jiřího Weila Moskva-hranice. "Myslím, že jo," povídám já. "Já ti to půjčím."
A bylo vymalováno. Deset let spolu sdílíme stůl a lože. Jen o něco kratší dobu sdílíme nádherné děti a neméně půvabnou hypotéku. Ale, milej, aby mezi náma bylo jasno: VOCAĎ POCAĎ.
středa 11. listopadu 2015
Chcete být inovační rebel? Já snad... raději ani ne.
Dávno, dávno již tomu, co jsem se doopravdy zabývala vědeckými poznatky z oblasti jazyka českého. Z oné doby mi však zůstala vášeň pro různé jazykové podivnosti, jichž svět pln, a pilně jimi osvěžuji svého zemdleného ducha.
Proto jsem zaržála, když jsem spatřila následující inzerát:
Netuším, který PR mág to nebohému HR (OMG, WTF, LOL!) poradil, ale mám takové tušení, že moc rád ho nemá.
To máte tak: tenhle inzerát, v němž hledají člověka ochotného pilně se učiti hustým věcem a vládnoucího uměním vymámit z jalové krávy tele (to vše v duchu zastřeleného černého kazatele), v němž se na budoucího zaměstnance kamarádsky tykáním pomrkává, by možná - možná - snesla firma, která se právě z garáže, oproštěné o vůz šéfovy maminky, přenesla do hipsterského ráje Krymské ulice, kam onen šéf dojíždí na svém pečlivě zrenovovaném kole značky Ukrajina, neboť krom plnovousu pěstuje i stehenní sval, a ne jeden.
Nyní šéf hledá k sobě parťáka a inzerátem mu zřetelně dává najevo, že krom nadšení bude ceněn i hipsta přístup, a to ve výši 20.000,- Kč hrubého měsíčně (mimo Prahu, matku to měst, 16).
Onen inzerát však nevložil dlouhým vousem obdařený jedinec, avšak docela pěkná paní, pracující t. č. v zavedené bankovní instituci. Já pochopitelně chápu snahu o získání "segmentu trhu", který své úspory bude ukládat ještě příštích padesát let. Cítím se snahou se segmentu jazykově přiblížit, nemáte to jednoduchý, hoši.
Ale, přátelé, takto: zaměstnanec není klient. Zaměstnanec ví, že jde pracovat do korporátu, a očekává podmínky tomu přiměřené. Kdyby chtěl jít pracovat pro dlouhý vous, inzerát České spořitelny by obkroužil myší obloukem co největším. Chceme-li profíka, netykáme mu a neříkáme mu "hustý" (není mu šestnáct). A když už se této pošetilosti dopustíme, za žádných okolností ho nepřirovnáváme k panu Kingovi. I metaforika musí být konzistentní, jinak to zvonku vyzerá, že jsme hustýho týpka, co je mu šestnáct a živí se mámením telat z jalovic, najali jako textaře.
Proto jsem zaržála, když jsem spatřila následující inzerát:
Netuším, který PR mág to nebohému HR (OMG, WTF, LOL!) poradil, ale mám takové tušení, že moc rád ho nemá.
To máte tak: tenhle inzerát, v němž hledají člověka ochotného pilně se učiti hustým věcem a vládnoucího uměním vymámit z jalové krávy tele (to vše v duchu zastřeleného černého kazatele), v němž se na budoucího zaměstnance kamarádsky tykáním pomrkává, by možná - možná - snesla firma, která se právě z garáže, oproštěné o vůz šéfovy maminky, přenesla do hipsterského ráje Krymské ulice, kam onen šéf dojíždí na svém pečlivě zrenovovaném kole značky Ukrajina, neboť krom plnovousu pěstuje i stehenní sval, a ne jeden.
Nyní šéf hledá k sobě parťáka a inzerátem mu zřetelně dává najevo, že krom nadšení bude ceněn i hipsta přístup, a to ve výši 20.000,- Kč hrubého měsíčně (mimo Prahu, matku to měst, 16).
Onen inzerát však nevložil dlouhým vousem obdařený jedinec, avšak docela pěkná paní, pracující t. č. v zavedené bankovní instituci. Já pochopitelně chápu snahu o získání "segmentu trhu", který své úspory bude ukládat ještě příštích padesát let. Cítím se snahou se segmentu jazykově přiblížit, nemáte to jednoduchý, hoši.
Ale, přátelé, takto: zaměstnanec není klient. Zaměstnanec ví, že jde pracovat do korporátu, a očekává podmínky tomu přiměřené. Kdyby chtěl jít pracovat pro dlouhý vous, inzerát České spořitelny by obkroužil myší obloukem co největším. Chceme-li profíka, netykáme mu a neříkáme mu "hustý" (není mu šestnáct). A když už se této pošetilosti dopustíme, za žádných okolností ho nepřirovnáváme k panu Kingovi. I metaforika musí být konzistentní, jinak to zvonku vyzerá, že jsme hustýho týpka, co je mu šestnáct a živí se mámením telat z jalovic, najali jako textaře.
čtvrtek 30. července 2015
A teď, maminko, utíkej!
Dávno, dávno již tomu, co jsem byla
mladá a tak nerozumná, že jsem zatoužila jezdit na koni. Rodiče,
ač se jinak chovali velmi uvážlivě a nepodlehli mým nárokům na
životní standard malého milionáře, kdesi vyhrabali informaci, že
kůň by v dalekém okolí byl (i když nebylo zcela jasné, kde se
kůň nachází a v jakém je stavu), a rozhodli se mne k němu
dopravit.
Otec o víkendu nastartoval mírně
orezlou služební ladu a vyjeli jsme. Po několika desítkách
kilometrů opuštěnou, více či méně vyprahlou kubánskou
krajinou konstatoval, že kůň se na určeném místě nenachází,
a protože se na určeném místě nenachází vůbec nic, oř patrně
zdechnul a dřevo z ohrady domorodci spotřebovali při vaření.
(Nebylo také zcela jasné, co vařili, protože místní
přídělový systém ve výsledku spíše než nákup připomínal
loterii, v níž pravidelně bylo možné vyhrát pouze pomeranče. Myšlenka, že by se dřevem topilo, je však příliš absurdní.)
Nepamatuji se zcela přesně, jak
nakonec došlo k tomu, že jsme se ke koni dostali. Jako zkušená
žena si troufám tvrdit, že malý milionář na zadním sedadle
prudil tak dlouho, až to rodiče vzdali, a buď ničili tlumiče na
místních prašných stezkách tak dlouho, až nakonec nalezli
ohradu jinou, nebo to o jiném víkendu vyzkoušeli znova. Každopádně
teď tu stojí lada, ohrada, zhýralí cizinci, jeden gaučo a kůň.
Lada stojí nejpevněji, protože cizinci jsou vytřeseni z dlouhé
cesty, gaučo je posilněn blíže neurčeným destilátem, nejlepší
léta ohrady lze datovat do předminulého století a do téže doby
lze datovat i koně. Byl to koník unavený a smutný. Gaučo však
usoudil, že vydržel-li sto let, jistě vydrží ještě chvíli, a
s vidinou úplaty v podobě rumu a následného hezkého večera s
tímto (přídělový systém způsobil, že vedle oficiální měny
fungovaly v oběhu ještě dvě jiné, čile kombinované s
barterovým obchodem) cizincům přislíbil, že koně mohou použít.
Protože však také usoudil, že když malý cizinec nepřežije
jízdu, projeví se to na množství obdrženého rumu, vrazil mému
otci do ruky provaz od ohlávky a zavelel, že seňor musí koně
vodit.
Seňor proto vodí koně po ohradě a
já se vezu. Je čtyřicet stupňů ve stínu, stoletý kůň
klopýtá, otec klopýtá před ním, jelikož krom vedra má starost
i o to, aby se vyhnul balvanům, a zároveň nebyl zavalen zvířetem,
kdyby ne zcela neočekávaně chcíplo. A v tu chvíli se ozvalo
neúprosné: „A teď, tatínku, utíkej.“ Autora této věty z
vrozené skromnosti neuvádím.
Otec zamumlal cosi, co znělo zlověstně a co jsem posléze
identifikovala jako „pámbu ti to oplatí na dětech“.
***
Zrovinka na tohle jsem si vzpomněla před
pár dny, když jsme odvezli Velkýho malýho a Malýho malýho do
Chorvatska, aby se tam potěšili mořem. Poté, co jsme je po desáté
večer založili do postelí (další řev, ozývající se z jejich
pokoje, jsme zdařile ignorovali a instruovali jsme je, že se do
společných prostor smějí vrátit pouze v případě, že poteče krev proudem), byli vzbuzeni kolem třetí hodiny ranní MM,
an měl nelad nebo se mu něco ošklivého zdálo, a proto dorazil s
brekem, a znovu vzbuzeni v 6:19 opět MM, který se již vyspal do
růžova a vyžadoval puink a kobihu, jsme se nadopovali kofeinem,
cukrem, sbalili děti, několik tun hraček a vyrazili jsme k vodě.
Tam, místo abychom sebou plácli na
písek a užívali zasloužené dovolené, jsme plnili rozkazy malých
dozorců našeho soukromého vězení, které zahrnovaly většinou
činnosti jako přesunutí dvou metráků písku o kus dál a jeho
vytvarování do podoby Alcatrazu, vyhazování břemen do vzduchu
(obyčejné malé děti lze ošálit hrou „spadla lžička do
kafíčka“, ne tak ty naše: dítě musí být vyzvednuto nad
hlavu, a následně buď odhozeno v dál, nebo, v případě MM,
postaveno prudce do vody tak, aby mělo dojem padání, avšak
nenamočilo si očička) či plavání do vzdálených končin (dítě
je umístěno v kruhu tlačeném rodičem a určuje počet
zakotvených motorových člunů, které si chce prohlédnout
zblízka).
Jednou z oblíbených her byla také
hra „na krokodýla“. Kratochvíle spočívá v tom, že jeden z rodičů se
ponoří do vody a označí se za dravce. K druhému rodiči se
přiřítí dvě děti, pověsí se na něj a žádají, aby je před
krokodýlem zachránil. Tento rodič, zpola udušený, protože
Velkej malej se zavěsil zezadu na krk a tlačí na hrtan, má za
úkol uniknout z dosahu rodiče prvého. Plovala jsem jako o život.
Skákala jsem jako delfín. Když už nebylo zbytí, po pás ve vodě
jsem vstala a s oběma dětmi prchala před svým zákonitým
manželem, který se rozhodl, že dětí už máme dost a místo
pěkné večerní chvilky mne raději uštve. Každý, kdo někdy
běhal ve vodě, ví, že voda klade odpor. VELKÝ odpor. Čím hloub jeden jen, tím je odpor větší. Nestydím se to říci - padla jsem.
A v ten okamžik mě Malej malej
přetáhl přes hlavu a zcela zřetelně a nekompromisně formuloval svůj
požadavek: „A teď, maminko, utíkej.“
Pámbu vám to oplatí.
středa 29. července 2015
Jiný čas
Snad ten rytmus řeči, snad více-mluvnost (ne mnohomluvnost), pomalá a usebraná, kontrastující se sděleními esemesek...
(Jan Vladislav, Otevřený deník)
(Jan Vladislav, Otevřený deník)
pondělí 27. července 2015
Jak jsem se zúčastnila výběrového řízení
Rok se s pěti lety sešel, i nastal
čas, abych se opět vrátila do zaměstnání. Již před několika
měsíci jsem pojala oprávněné podezření, že návrat k
původnímu zaměstnavateli bude provázen z jeho strany stejným
nadšením jako z té mojí (totiž žádným, anžto práce na směny
je s dětmi školkou povinnými doslova jackpot), i jala jsem se
obepisovat nejrůznější firmy, které se zdály alespoň přibližně
provozovat činnost subsumovatelnou pod hlavičku „práce s
textem“.
Nejsem si jistá, jestli je můj
životopis tak svěží dílko, nebo je matka s dětmi takové terno,
každopádně se za několik měsíců ozvala firma celá jedna, a i
ta až poté, co jsem děti zapřela jak Petr Krista. Legrace s oddělením HR mohla začít.
Legendy o smysluplnosti některých oddělení lidských zdrojů (apropos, lidské zdroje: budu vytěžena a uzavřena jako důl?) nelhaly. Na třetí kolo pohovoru se nás
dostavilo asi osm. V čele stolu zasedací místnosti velikosti
vhodné pro OSN nám jeden ze tří zúčastněných zástupců oné
instituce oznámil, že nyní budeme kreslit obrázek. V tu chvíli
můj zájem o danou pozici prudce poklesl. Nechci kreslit obrázky.
Obrázků jsem, pane HR, za poslední tři roky nakreslila TŘI ŘITĚ.
Chcete autíčko? Pokořila jsem však svou vzpurnou duši a na papír
načmárala knihovnu a počítač. Dojem jsem vylepšila
konstatováním, že se jedná o umělecký kus s názvem Klid na
práci. Pan HR nepohnul ni brvou, koneckonců musel být zvyklý na
ledacos. Od mých spolutrpitelů ho čekala ještě kytara, lesík,
ptáček, procházka s pejskem, čtečka a půllitr.
Poté jsme byli odsunuti do vedlejší
místnosti, kde jsme se jali pracovat na písemné práci, patrně
abychom dokázali, že domácí práci č. 1, vytvořenou o samotě, za
nás nevypracoval náš labrador. Každý z nešťastných byl pak
odvolán k osobnímu pohovoru, a pokud jsem si doteď říkala, že
prezentace vlastnoručního výtvarného výronu byl pouze neškodný
ústřel, nyní mi bylo pochopit, že jsem tu špatně. Pan HR mi
totiž kladl značně záludné otázky, dávající víc než tušit,
že jeden z nás je mimo čas a prostor toho druhého. Totiž že on
žije v čase a prostoru krále bramborových lidí, abychom byli
přesní. Otázky zněly takto:
Víte, že jde o práci na dobu
určitou? - Ne, můj labrador mi přečetl pouze část inzerátu a
zrovinka tohle bohužel opomněl zmínit.
Jaký si představujete plat? - Psala
jsem to do takové té kolonky, kterou jste na to speciálně
vyčlenili. Čte VÁŠ labrador?
Co si myslíte, že by vašim kolegům
na vás mohlo nejvíc vadit? - Jak JÁ mám vědět, co OSTATNÍM
leze na nervy? Pištu by například, pane HR, mohlo prudit, že si
nosím obědy v krabičce a nesocializuji se v místní chemičce,
jen nešťastným omylem nazvané kantýna, zatímco nedobrovolně
bezdětnou Marušku by mohla uvádět do deprese fotografie drahýchhyder na
mém stole, avšak radostně by si se mnou vyměňovala recepty na
kuskus.
Jak řešíte pracovní konflikty? -
Připouštím, že i pro mě tato otázka jeví stopy racionality. Bez
jakékoliv specifikace však na ni stejně nejsem schopná odpovědět.
Jakože konflikt s uklízečkou se řeší stejně jako konflikt s
nadřízeným nebo klientem? Mám zde sadu dvaceti hezkých příkladů,
probereme si je jeden po druhém, nebo stačí z klobouku vytáhnout
náhodného králíčka?
A tak dál a furt pryč. Vzato kolem a
kolem, výsledkem celé akce, připomínající přijímací řízení
na pozici ředitele NASA (©
S. B., děkujeme), bylo, že každý z nezaměstnaných
přišel asi o hodinu svého času, protože jsme museli čekat, až
skončí ti ostatní (přiznávám, že jsem ji vyplnila četbou,
takže se vlastně jednalo o svého druhu dovolenou, ale obvykle si k
tomu dávám ještě kafíčko, dva cukříky, děkuji pěkně), a
pan HR si udělal čárku za uspořádání pěkného assesment
centra, jež nebylo assesment centrem, anžto se na něm nekooperovalo, a mělo tedy za účel pouze uspořit čas pana HR. Vítěz má smlouvu na příští půlrok, gratulujeme a jsme
rádi, že jsem to nebyla já. Asi budu
muset jít dělat za kasu. Přesvědčit někoho, že po zaučení dokážu zvedat
předměty a otvírat a zavírat pokladnu, snad ještě zvládnu...
neděle 26. července 2015
Zuřivé batole: návod k použití
Výchově dětí se věnuji již téměř
šest let. Jsem tedy prakticky odborník, a z tohoto titulu jsem se
rozhodla, že oblažím veřejnost některými svými poznatky. Važte
si jich, byly zaplaceny potem a krví všech zúčastněných stran.
Období někdy okolo dvou let
psychologové označují jako tak zvané období vzdoru. Proč tak
činí, není známo, podle mě řve dítě prakticky nepřetržitě
od chvíle, kdy mu přestřihnou pupeční šňůru, do blíže
neurčeného věku (pětiletý Plivník ještě nepřestal, a mohu
jen doufat, že tím slavným okamžikem nebude až odchod z
mamahotelu krátce po třicítce, jak to zatím vypadá).
Úkolem rodiče (naštěstí) není,
aby přinutil potomka přestat řvát. Jeho úkolem je, aby alespoň
občas dítě vykonalo, co se po něm žádá. Vezměme si takový
nočník: jakkoliv mýty a legendy starců líčí, kterak jsme
všichni za socialismu stachanovsky odložili pleny již po prvním
roce, dnešní batolata postupují podle inovovaného, svobodného a
nespoutaného modelu:
10 měsíců: dítě si sedá. Rodič
poprvé přistavuje nočník.
Varianta a) Dítě se s hysterickým
řevem vzpouzí.
Varianta b) Dítě si sedá, aby
nejpozději během pěti vteřin (reálně během pikosekundy)
vstalo. Při každém dalším pokusu se hystericky vzpouzí.
1 rok: rodič podniká v týdenních a
delších intervalech pokusy posadit dítě na nočník. Dítě
opakuje variantu a).
1,5 roku: dítě se při posazení na
nočník přestává vzpouzet, a při dostatečné stimulaci
(televizní maraton) na něm někdy i sedí.
2-3 roky: dítě poprvé do nočníku
vykonává potřebu. Většinou se tak stává, z čiré
zlomyslnosti, týden před narozením sourozence, po kterémžto se
žárlivý potomek vrací ke kálení do plen a variantě a).
Nenarodí-li se sourozenec, lze návrat k variantě a) – zcela
bezvýjimečný – přičíst období vzdoru.
Nyní, po dlouhosáhlém úvodu, si
věrný čtenář zaslouží poznat ony spásné prostředky, kterými
lze dítě dokopat bez použití násilí ku kýžené činnosti.
Někdy. Ale za zkoušku to stojí.
- Metoda NÁVNADY
Zvolte věc, kterou má dítě rádo,
můžete (a chcete) mu ji poskytnout okamžitě. Při lákání do
pasti používejte maximálně krátké a maximálně srozumitelné
věty. (Mějte na paměti, že dítko je vytočeno do vrtule, tudíž
jeho mentální kapacita, i tak zatím nevelká, se blíží nule. V
podstatě jste vytáhli kost a máváte jí před čumákem
nejlepšímu příteli člověka, na Prousta dojde později.)
„Chceš X?“ (Dítě kýve. Pokud
nekýve, avšak řve, buď nerozumí otázce, nebo chce něco jiného.
Testujeme, než se dopracujeme ke kývání.)
„Tak jdi na nočník.“
(Děs v očích dítěte je rychle
následován mnohočetným záporem.)
„Chceš X? Jdi na nočník. NEJDŘÍV
nočník, POTOM X.“
Slabší kusy podléhají vidině
lahůdky poměrně ochotně, v ostatních případech je nutno
nasadit silnější kalibr.
- Metoda VÁLEČNÉ LSTI
Děti mají, řečeno s klasikem,
švestkoidní povahu. Tato se projevuje neschopností myšlenku
opustit (Nyní se projevuje hysterickými záchvaty při pohledu na
nočník, později se transformuje do ohavného zvyku opakovat větu
tak dlouho, dokud není zcela zřejmé, že jí byla věnována
patřičná pozornost. Plačící přítelkyně, jíž právě umírá
matka, tedy buď může zavolat o půlnoci, až budou děti spát,
nebo se musí smířit s tím, že její věta bude přerušována,
dokud se nepodíváte na mravence, neinformujete dítě, že se
díváte na mravence a nepopíšete alespoň jeden jeho detail, aby
bylo zcela zřejmé, že jste se skutečně podívali. S dalším
mravencem se situace bude opakovat.) a neschopností myšlenku
udržet, čehož využijeme:
„Běž na nočník.“
- Ne, chci plínku.
„Běž si vzít plenu.“
- Ne, chci nočník!
Et voila!
- Metoda PROTEKTORA
Některé děti nenávidí pomoc, je-li
jim nabízena. (Toto pochopitelně neplatí pro chvíle, kdy by
skutečně měly něco dělat samy. Dítko, které po čichu
vystopuje tabulku čokolády, vyšplhá pro ni do vrchních polic
původně zamčeného špajzu a otevře obal, nad nímž je dospělému
vyhrát pouze za pomoci nůžek na plech, je příliš slabé, aby si přetáhlo
kalhoty přes zadek.)
„Běž na nočník.“
- Ne.
„Máma pomůže?“
… Et voila!
(Debilní konstrukci „máma pomůže“
používám zcela záměrně. „Chceš pomoct“ v mém podání
příliš zavání výhrůžkou. „Máma pomůže“ je laskavá
nabídka, která se však – naštěstí – setkává asi se
stejným nadšením, s jakým se setkala laskavá nabídka pana
Hitlera, že se ujme opuštěné části rozděleného
Československa.)
- FALEŠNÉ DILEMA
Velmi lstivý úskok. Dítěti dáváme
na výběr, KAM se chce jít vyčůrat, nikoliv ZDA se chce jít
vyčůrat.
„Běž čůrat. Před spaním se
čůrá.“
- Nenene!
„Chceš na nočník, nebo na záchod?“
- Nenene!
„Můžeš na nočník. Chceš na
nočník?
- Ne.
„Tak běž na záchod.“
(A dítě, domnívajíc se, že se
vzpouzí, odchází na nočník.)
Poučka pro uživatele dítěte: Je
důležité se poslední větou neptat. Kdyby repliky zněly „Chceš
na nočník? – Ne. – Chceš na záchod?“, bude zákonitou
odpovědí opět kategorické ne.*
* Původně jsem pro tuto funkční a
léty odtrpěnou metodu neměla žádné vysvětlení. Bylo mi však
řečeno, že nevědomky (zcela intuitivně geniálně) aplikuji
jakýsi ericksonovský paradox, to jest vzbuzuji v klientovi pocit,
že si vybral sám nebo že úspěšně vzdoruje, ačkoliv na výběr
neměl nebo obě nabízené možnosti vedly k žádoucímu cíli. V
první chvíli mne to uvedlo do stavu vytržení a muž mne musel
propíchnout špendlíkem, aby mne dostal od stropu k podlaze. Poté
jsem pochopila, že jsem opět v pozici strýce Františka, an lil
vodu do kyseliny, ačkoliv idiocii takového počínání by byl mohl
pochopit z každé učebnice chemie. Tož tak. A tím dneska končím.
čtvrtek 18. června 2015
Já a slečna Dana
Mám problém. To je tak: já nemám
problém téměř s nikým. Možná proto, že mne cizí lidé zhusta
neinteresují natolik, abych se nad nimi nebo s nimi dokázala
radovat nebo rozčilovat, a nyní mohu podle vydávat bug
lhostejnosti za fičuru všeobjímající tolerance.
Jenže slečna Dana mi to hatí. Slečna
Dana pracuje na kase. Pokud si slečny Dany všimnu, prchám, občas
se mi však stane, že si nevšimnu včas. Pak prchám rudá jako
přiměřenou dobu vařená langusta.
Slečna Dana je totiž poměrně velká,
poměrně mohutná a s poměrně hlubokým hlasem. Slečna Dana,
nechoďme kolem horké kaše, je chlap.
Což o to, tento fakt mi taky v životě
nijak nepřekáží a v zásadě mě to nezajímá. Přeje-li si být
slečna Dana místo velkého muže velkou ženou, pámbu jí to přej,
žít v cizím těle určitě není nic příjemného. Moje potíže
jsou rázu praktického: když jsem se s ní setkala poprvé, ulpěla
jsem zrakem na obličeji, který mluvil zřetelnou řečí. Zřetelná
řeč se proměnila v nesrozumitelné blábolení, když došlo ke
konfrontaci s docela vyvedeným dámským účesem. Spásnou se
ukázala být po krátkém průzkumu jmenovka: zde sedí Dana.
OK, tedy Dana, říkám si a snažím
se si to dobře zapamatovat, protože jsem nejednou slyšela, kterak
si méně přírodou vybavená děvčata stěžovala, že je ještě
na vysoké škole zlé jazyky oslovovaly chlapečku. Nic, o čem
byste psali domů. Tedy Dana. Kladu zboží na pás. Dana. Dítě č.
1 odchází k Neumětelům, přivolávám je zpět. Dana. Dítě č.
2 se potřetí táže, zda může dostat Čtyřlístek. Nemůže.
Dana. Vytahuju tašky, hledám peněženku. Dana rychlostí blesku
odpípává asi tak devadesát položek, o nichž jsem si z nějakého důvodu myslela, že je nutně potřebujeme,
já, ubohý amatér, se snažím dostát jejímu ďábelskému tempu,
když hážu zboží do košíku. Hlavně nehodit konzervu na
tousťák. Dana. Dítě č. 1 opět odchází k Neumětelům a odmítá
se nechat přivolat, dítě č. 2 mi dlouze vysvětluje přednosti
legových lodí z Hvězdných válek a barvitě líčí, co všechno
si za mé peníze pořídí. Ponechávám dítě č. 1 jeho osudu.
Chce jít? Ať si jde. Třeba se ho ujmou dobří lidé. Dana. Hledám
kartu, platím. Pochopitelně zapomínám, že při nákupu nad
pětistovku je zapotřebí PIN, házím další zboží do košíku.
Konzervu s fazolema kamkoliv, pomačkanost tousťáku je vada
estetická, na estetiku sere pes. Kde je to dítě? Lidé
pokašlávají. Dana též pokašlává. Vymačkávám PIN, hážu do
košíku poslední kus, ještě účet. „Díky, nashledanou.“ Uf.
Stírám pot z čela.
A vtom, vtom se to stalo. Slečna Dana
sáhla do hlubin kasy a podala dítěti č. 2 nějakou zatracenou
figurku, kterou tou dobou zrovna dýlovali, aby si rodiče dobře
zapamatovali, kam mají chodit nakupovat. A ačkoliv jsme na to
neměli z titulu výše uhrazené částky nárok, přihodila další
tři. „Tu máš,“ povídá dítěti svým hlubokým hlasem. Dítě
odebralo a jalo se spěchat za svým bratrem do neznáma. A já, jak
tam stojím, snažím se jedno dítě sledovat a druhé najít, a
zároveň neponechat cizím lidem napospas nákup ni peněženku,
říkám: „Jé, díky, to jste HODNEJ...“
„Hodná,“ pravila slečna suše. I
zarděla jsem se co debutantka a s omluvou vyklidila bojiště.
Stanou se horší věci. Mně, možná i slečně Daně.
Již jsem na onu nemilou příhodu
téměř zapomněla, když – jakkoliv neuvěřitelně to může
znít – jdu tak zase nakoupit. Je přítomno pouze jedno dítě,
nákup čítá několik málo předmětů denní potřeby. Přicházím
k pokladně, a kde se vzala, tu se vzala, nečekána, zkrátka a dobře, sedí
tu slečna Dana. Pamětliva toho, že kdo nezná své historie, musí
si ji zopakovat, dávám dobrý, velmi dobrý, velmi, velmi dobrý
pozor. Zboží odpípáno, naskládáno. Dětský hovor jede na
pozadí, protože v hlavě mi bliká velký červený nápis: DANA!
Neštěstí však nechodí po horách,
ale po lidech. Hoch, mocný slova, se tiše (tedy: já si v tu chvíli
myslím, že tiše) ptá: Mami, a to je pán, nebo paní? A já mu
stejně tiše (tedy: já si v tu chvíli myslím, že tiše)
odpovídám: Teď mlč, já ti to pak vysvětlím. A nyní je čas,
aby se svou troškou do mlýna přišla i slečna Dana: „Paní,“
povídá poněkud znechuceně. Já již raději do společenské
konverzace nepřispívám a balím potichu.
V podstatě jsem nehodlala dítku
vysvětlovat ničehož krom toho, že se na některé věci nemá
ptát v přítomnosti dotyčného. Co si budem namlouvat, dotaz na
pohlavní identitu nepřidá nikomu, stejně jako „maminko, a proč
je ta paní tak tlustá“, „proč tenhle pán nemá nohy“ a jiné
otázky nepokryté aspoň tou teninkou slupkou zdvořilosti, kterou
si v civilizaci občas prokazujeme.
Ale říkejte to slečně Daně.
neděle 19. dubna 2015
Umění Diplomacie
Dávno, dávno již tomu, co jsme hleděli do mé milé, mírné
tváře. Má tvář není mírná více, avšak jeví stopy uštvanosti a též stopy výrazu
naštvaného vlčáka, s nímž kroužím okolo odnoží za zvuků hudby "Běž si
vyčistit zuby. Běž si vyčistit zuby. Běž si vyčistit zuby TEĎ. Už si čistíš
zuby? Čistíš si ty zuby? HÝBEJ KARTÁČKEM!". To zabere času, jéje.
Někdy ale jsou, pámbu zaplať, odnože předávány na víkend
chtivým příbuzným. Proč to ti dobří lidé dělají, mi není známo. Radši po tom
nepátrám, eště by si mohli uvědomit, že vlastně ty malé hlučné tvory doma k
ničemu nepotřebujou. Tento pátek si to však ještě neuvědomili, tvorové byli
převezeni a my jsme mohli asi tak po sto letech na hýbací obrázky. No a já teď
mám dojem, že se tím nutno pochlubit na internetech. Protože asi nikdo nikdy v
kině nebyl nebo tak.
Diplomacie! Vezmete dva docela dobře odleželé pány,
postavíte je do hotelového pokoje a necháte je nějakou dobu rozmlouvat o tom,
zda je opravdu nutné vyhodit do vzduchu Paříž. Shodou okolností se totiž
dramatik Cyril Gély rozhodl, že je zrovna srpen 1944, což je pro vyhození
Paříže do vzduchu ideální termín. (On se teda původně rozhodl Hitler, protože
Paříž se mu jevila být poněkud příliš pěkná, zvlášť poté, co mu nějací zlí lidé
zkazili Berlín. Sousedova koza, znáte to.)
Mno. Takže tu teď stojí švédský diplomat a německý generál a
hovoří se o tom vyhazování. Švédskému diplomatovi to přijde líto, německému
generálovi to možná taky přijde líto, ale jednak Ordnung muss sein, jednak
existuje takový zajímavý zákon, který praví, že kdyby se vám třeba nechtělo
vyhlazovat nebo plnit jiná zcela racionální přání pana Vůdce, nestihnete se s
rodinou ani rozloučit, jak rychle budou v Pánu. Košile bližší kabátu, takže
když Švéd tklivě hovoří o osudu ubohých Minipařížánků a apeluje na generála
slovy "jaké dítě by chtělo mít takového otce", je upozorněn, že pokud
nebudou vaporizováni Minipařížané, bude vaporizován mimo jiné čtyřměsíční
minigenerál, což také není zrovna na cenu otec roku.
Apropos, minigenerál. Generálu von Choltitzovi bylo v horkém
létě 44 něco okolo padesáti, ovšem ten pán, co ho hraje, má na krku o nějaký
ten křížek víc. Astmatický záchvat předstírá s nasazením, které bych neváhala
nazvat nelíčeným, ale čtyřměsíčního potomka mu člověk tak nějak skoro ani
nevěří. Dál, pokud jeden přijme klasický problém mnohých děl ("Spojenci
jsou tady nejpozději za deset minut! Musíte vydat rozkaz!" - dvacet minut
se hovoří o vině a trestu, aniž by někdo jevil stopy nervozity - rozkaz je
vydán, posel pádí přes půl města; nepřítel zásadně omezuje svou činnost na
zavilé dunění v bezpečné vzdálenosti, dokud si to hlavní postavy nedopoví),
eventuálně poměrně značnou divadelnost kusu (což třeba FF vadilo, mně ne), jest
to dílko svěží, s milým, téměř až k filozofickým otázkám ohledně viny
nabádajícím závěrem.
P. S.: Nejlepší postavou se nakonec ukázal být francouzský
inženýr, který je přiveden do hotelového pokoje, aby názorně předvedl, co a jak se
bude vyhazovat, a následně odbíhá ukazovat cestu. Postava až postavička z rodu
vedlejších, v pravou chvíli se však do věci vloží, a přátelé, takhle zahraný
výraz "tak, a teď jsem v prdeli" (dámy prominou silného slova,
protože přesně tam je) jsem ještě neviděla. Patrně ani ne vteřinová scéna ho
bez debat postavila na úroveň těch, kteří si divákovu přízeň museli v potu
tváře dobývat hodinu a půl.
P. P. S.: Pochopitelně, že to s tím von Choltitzem nebylo zouplna tak, jak se tvrdí. Ale protestovat proti tomu, že Nikola Šuhaj věrně
nezobrazuje život četníků na Podkarpatské Rusi, je taky pitomost.
pondělí 20. října 2014
čtvrtek 15. května 2014
Poslední? A slibujete?
Zdroj: Česká televize
Já se těším. Vážně, vážně se těším na chvíli, kdy si z nějakého českého filmu o Židech za druhé světové války sednu na zadek. Chci Kateřinu Horovitzowou a šíleného pána nad sušárnou vlasů. Chci další Dalekou cestu. Toužím po uměleckém zážitku!
Jata mírnou nadějí jsem si zapnula ondyno televizi, která se rozhodla přispět k oslavám konce i tímto tématem, a vyvinula ve svých útrobách Posledního cyklistu.
Co jsem dostala: dvoudílný film, u něhož by sestříhání na polovinu o polovinu zkrátilo divákovo utrpení. Děj se nám standardně vine od prvorepublikového štěstí židovské rodiny s adoptovanou holčičkou (tatíček právník, k Vánocům - protože přece integrovaná rodina - safíry, co kameny věrnosti; tyto se posléze odevzdávají na shromaždišti; úlisný Čecháček, jemuž je prokazována laskavost, protože sice nepropíjí grunt, ale zato sází či co, aby nakonec pravil, že ty Židi, vši v našem kožichu, vyštípeme, included) přes pokus o záchranu adoptované dívky (úspěšně vzdoruje) a přes Terezín (nutno zpívat operu Hanse Krásy Brundibár, co symbol vzdoru) až k trpkému konci některých v Osvětimi ("je ti šestnáct a jsi zdravej") a šťastnému osvobození. (Scény šťastné rodiny s pravnoučaty v Izraeli nepočítám.)
Já vim. Jsem zlá. Zase. Jenomže mně hrozně, ale hrozně leze na nervy, že si ty lidi nedaj práci a nejdou po něčem víc, než je orální historie šmrncnutá brnkáním na strunky jakési obecně lidské schopnosti soucitu. Stalo se to. V desetitisících variant. Hrůza, kterou si v dnešní přežrané době vlastně ani nedovedeme představit. Ale kurňa, to ještě nedělá umění! To vo ní měli natočit dokument a ne nyvě zastavovat obrazy trpící matky/dcery/otce, než se prolne další scéna.
A kdyby to aspoň odvyprávěli slušně, jenomže... Jenomže! Krom toho, že fakt nejdou po ničem víc než "vršení vzpomínek", měl člověk půlku času chuť bít hlavou o stůl. Teda já, protože Nejslawnější to po prvním dílu vzdal. Já byla zvědavá, jakým způsobem děj doklopýtá až do trpkého konce. Zde několik zastavení:
S dívčinou, které je kolem patnácti, se jedná, jako kdyby jí bylo asi tak sedm. Ještě když místo ní její otec nastoupí cestu s konečnou stanicí Auschwitz, maminka ji balamutí, že sice nemohl přijít na představení, ale zítra určitě dorazí. WTF? To jako že na to do rána zapomene?
Ale budiž. Jsem ochotná to strávit. Teda byla bych, kdyby se ta samá dívčí nedělila se svojí dětskou láskou o čekuládu (i když ona asi Káju Maříka nečetla) tím způsobem, že vystrčí z pusy jazyk, na kterém tato čokoláda ulpěla. Prakticky si před zraky jejích rodičů dají francouzáka. Ve čtyřicátých letech. V patnácti. Nekecám.
Ta samá dívčí asi tak po třech dnech v Terezíně vypadá, že poslední rok strávila v uhelném dole bez přístupu k čerstvému vzduchu. Vypadá tak i mamička, ale tu lze omluvit nedostatkem líčících prostředků. Tatíček již pokašlává. Dobrá, tatínek právník nebyl uvyklý těžké práci, maminka je těžce zkoušená osudem, ale přátelé, na mladé mohli maskéři s tím líčidlem trochu ubrat nejméně dalších dvacet minut.
Davové scény. Já to chápu, finance nebyly. Ale když jde tři a půl člověka a předstírají tisícový transport, vypadá to... zvláštně.
U příštího filmu se začnu sázet, ne jestli, ale ve které minutě se objeví dlouhý záběr na koleje, doprovázený zvuky jedoucího vlaku. Symbolika, páni.
Jo, a poslední cyklista. To je ten vtip, kdo může za válku. Židi a cyklisti. A proč cyklisti? A proč Židi? Ten vtip není špatný, když ho náhodou neznáte. Bohužel je použit dvakrát v prvním díle a pro připomenutí jednou v díle druhém, kdyby laskavý divák náhodou za ten tejden, než se se svými hrdiny opět shledal, pozapomněl. Hahaha! Haha. Hm.
úterý 1. dubna 2014
Doporučená četba
Mládí nám tu randí, a protože s dvěma harantama na krku se randí docela blbě (to mi věřte: been there, done that), přišel opět čas na dobrou knihu. Ta se vždycky hodí, a když se nehodí, dá se hodit.
Zcela samožerně jsem vpravo umístila odkaz na knihy, jež jsem uznala za hodny mé ctěné pozornosti, ponivač třeba si někdo řekne Ech, to jsem si dávno chtěl přečíst, a tolikrát jsem zapomněl, na Kosmas klikne nebo k místnímu kněhkupci zajde a někomu vydělat dá (i když teda přiznávám, že na mně momentálně čtený Urban netrhnul nic, protože jsem si půjčila). No a krom toho to vypadá tak nějak intelektuálně dobře, jako že člověk něco dělá, zatímco ve skutečnosti tráví čtvrtinu bdělého času opečováváním domácnosti, čtvrtinu řešením základních životních potřeb, čtvrtinu zachraňováním dětí, aby nám vydržely, když už jsme si je udělali, a zbylou čtvrtinu likvidováním škod, vzniknuvších nedostatečným zachraňováním. To byste nevěřili, co písku se vejde jednomu středně vzrostlému batoleti do úst, když sjede z klouzačky hlavou dolů.
Vančura, Pekař Jan Marhoul. Jak já tatíčka nenáviděla, když mi říkal, že "to pochopíš, až budeš starší". Pravdu měl. K některým věcem se člověk dobere až časem. Jasně že jeden ze školy tak nějak věděl, jak to dělá, co dělá, proč to dělá, a do škatulek všechno pěkně srovnat uměl. Ale TA věta! (A nerada to říkám, ale bude-li to se mnou takto pokračovat, možná mi za pár desítek let ani ta babička z Babičky nebude připadat jako otravná stará baba, která všechny neustále poučovala, kam mají skákat pro pírko, do všeho se montovala, a ten cyklický čas už to, Božka, nezachrání.)
(Snímek nazvaný pracovně Tři hlavy.)
Mladé víno: Timur Vermes, Už je tady zas. Původně recenzováno pro Knihožrout(a), který však stihnul zajít na úbytě, než recenze vyšla. A protože mi přišlo líto, že bych ten - nikterak objevný, avšak oslavný - text, textík až textíček psala zbytečně, nechala jsem to propašovat do Herberku, jehož páté číslo už nějaký ten čas zdobí internety. Čtěte. Obojí.
Zcela samožerně jsem vpravo umístila odkaz na knihy, jež jsem uznala za hodny mé ctěné pozornosti, ponivač třeba si někdo řekne Ech, to jsem si dávno chtěl přečíst, a tolikrát jsem zapomněl, na Kosmas klikne nebo k místnímu kněhkupci zajde a někomu vydělat dá (i když teda přiznávám, že na mně momentálně čtený Urban netrhnul nic, protože jsem si půjčila). No a krom toho to vypadá tak nějak intelektuálně dobře, jako že člověk něco dělá, zatímco ve skutečnosti tráví čtvrtinu bdělého času opečováváním domácnosti, čtvrtinu řešením základních životních potřeb, čtvrtinu zachraňováním dětí, aby nám vydržely, když už jsme si je udělali, a zbylou čtvrtinu likvidováním škod, vzniknuvších nedostatečným zachraňováním. To byste nevěřili, co písku se vejde jednomu středně vzrostlému batoleti do úst, když sjede z klouzačky hlavou dolů.
Vančura, Pekař Jan Marhoul. Jak já tatíčka nenáviděla, když mi říkal, že "to pochopíš, až budeš starší". Pravdu měl. K některým věcem se člověk dobere až časem. Jasně že jeden ze školy tak nějak věděl, jak to dělá, co dělá, proč to dělá, a do škatulek všechno pěkně srovnat uměl. Ale TA věta! (A nerada to říkám, ale bude-li to se mnou takto pokračovat, možná mi za pár desítek let ani ta babička z Babičky nebude připadat jako otravná stará baba, která všechny neustále poučovala, kam mají skákat pro pírko, do všeho se montovala, a ten cyklický čas už to, Božka, nezachrání.)
Mladé víno: Timur Vermes, Už je tady zas. Původně recenzováno pro Knihožrout(a), který však stihnul zajít na úbytě, než recenze vyšla. A protože mi přišlo líto, že bych ten - nikterak objevný, avšak oslavný - text, textík až textíček psala zbytečně, nechala jsem to propašovat do Herberku, jehož páté číslo už nějaký ten čas zdobí internety. Čtěte. Obojí.
sobota 11. ledna 2014
Čtenářský deníček (s komickou vsuvkou)
A když může pámbu udělat venku
jaro, tak věru nevím, proč bych já nemohla zrovna teď říct, co
mi nadělil Ježíšek.
Vsuvka: Všechny příznivce velkýho malýho
jistě potěší, že jemu přistál pod stromečkem kromě auta na
dálkové ovládání, u nějž tentokrát nepyčoval, že mělo být
úplně jiné, avšak radoval se, kůň. Houpací, tedy. Houpacího
koně věnovala velkýmu malýmu prababička, dary od níž v
posledních pár letech slynou pověstí, jejíž sláva hvězd se dotýká. Ještě než se
velkej malej narodil (nicméně díky vývoji medicíny již bylo známo,
že to bude syn, pokračovatel rodu, světlo našich očí), obdržela
jsem od ní JÁ ke SVÝM narozeninám dva ks ponožek ve velikosti
pro dítě chodící do školky. Konstatování, že s nimi budu
jistě dělat velkou parádu, jsem spolkla, ale proč byly růžové,
to mi dodneška vrtá hlavou.
Po narození pak obdržel synek dva
bryndáčky a dva ks oděvu, z nichž jeden byl taktéž pastelově růžový.
Ondyno, patrně pro mou všeobecně známou nechuť k zabíjecím
monstrům americké provenience, si k narozeninám vysloužil
skládacího robota, který se hotoví zničit svět metáním
hvězdic. Metání hvězdic naštěstí uskutečnit nemůže, ale tři
řitě mrňavých částí skládačky, které neustále vypadávají
a musejí se hlídat, aby je nesežral všetečný malej malej, to
by, prosím, měl.
Patrně proto houpací kůň, jejž
jsem v dobré víře a nic netušíc schválila, řehtá. A hraje.
Nahlas. HODNĚ nahlas. Od chvíle, co byl houpací kůň pod
stromečkem odhalen, z něj malý kovboj neslezl (až do chvíle,
kdy, přežrán cukrovím, asi o dvě hodiny později pravil, cituji,
„budu blinkat“, a také tak učinil a v započatém díle
pokračoval radostně celou noc a druhý den).
* Pro masochisty přikládám náhodně nalezenou, avšak věrnou videodokumentaci koňské obludy.
No nic. K věci. Dary jste mi, kamarádíčkové,
dali!
Osvětimská knihovnice:
Jak se žilo a vyučovalo v rodinném táboře
v Osvětimi. (Závorka: to byla taková ta bouda na diváci ze Švýcarska, co spočívala v tom, že se přesune pár tisíc Židů z Terezína do Aušvicu, tam se nechají šest měsíců, kdyby se náhodou někdo od Červeného kříže chtěl podívat, a po půl roce se pošlou do plynu.) Záložka praví, že autor španělské provenience je
kulturní publicista a spisovatel a nelehkého tématu se zhostil
tak, jak novinář umí nejlépe – poctivým studiem dostupných
pramenů a syrovou reportážní zkratkou.
Kulturní publicista by udělal věru
lépe, kdyby si na psaní našel zvláštní stůl, u kterého
nesedává co novinář (a teď si zase nemůžu vzpomenout, kdo to o
Poláčkovi říkal – Šalda?). Ne že by to bylo špatné, naopak.
Dobře se to čte (no dobře, říct, že se kniha o holocaustu čte
dobře... dobře – ale rozumíme si, ne). Mile nedramatizující (co odstrašující případ připomínám děsivý film Poslední vlak, založený na děsivé kombinaci poučování - "tak to tehdáž bylo" - a hormonů - "plačte, plačte, však vy víte, jak to s nima dopadne"). Člověk, který o tomhle
místě neví nic, se i něco dozví (áno, áno, my víme, fikční
světy, román, ne věda; ale stejně se tam vyskytuje informací
množství větší než malé). Člověk, který o tom něco ví,
může být stále ještě překvapen (že Freddy Hirsch byl
homosexuál, to se tak ňák všeobecně, ale že možná nespáchal
sebevraždu, jak se traduje ve značné části literatury, to jsem
si už nepamatovala, ačkoliv knihu, která tuhle teorii prý taky
rozvíjí, Můj bratr dým od Oty B. Krause, jsem taky četla, enemže
dávno, dávno tomu, a už tu větu ukončíme, ne?).
Také některé obrázky autorem
vymalované jsou nadmíru působivé, i když pro můj vkus by těch metafor
připodobňujících lidi ke strojům a mechanice mohlo být i víc.
Enemže... občas se
nám do díla propašují ty prameny. Tož já vím, něco se tam
napsat musí, ale méně více bývá. Dám číklad: máme tu
postavu Rudolfa Vrby (který se tu ještě nejmenuje Vrba, ale kdyby
to někdo náhodou četl, tak ať je překvapenej). Rudolf Vrba z
Osvětimi utekl a podal zprávu o ní, jenomže si jí nikdo radši
moc nevšímal, takže vyhlazování utěšeně pokračovalo. Rudolf
Vrba se tedy v rodinném táboře občas mihne, zasáhne do děje,
pak zdrhne, a aniž to má s dějem cokoliv společného, autor nás
informuje, že útěk přežil a zprávu podal. To, ačkoliv poněkud
naroubováno, abychom se pěkně poučili, je v pořádku – Vrba
jako postava tam něco dělal, tak jsme se ještě dozvěděli, co se
dělo potom. Román, no.
Pak tu ale máme chvíle jako ta, kdy
Dita, ona osvětimská knihovnice, jest posunuta z Osvětimi do
Bergen-Belsenu. A v tu ránu jsme autorem informováni, že když
ležela na tom a tamhletom bloku, jen pár postelí od ní umíraly
na tyfus dvě dívky, s nimiž se nikdy nesetkala. Modří již vědí,
že jednou z nich zajisté bude Anna Franková, protože kvůli komu
jinému by se tenhle oslí můstek stavěl, a taky že jo, je to
vona, to jsme se zase něco dozvěděli. Tyto dvě dívky spolu
nesouvisí, nikdy se nepotkaly, ale říct vám to musím, ponivač
jsem si tak pěkně prostudoval ty prameny.
Celkově a celkem přečteníhodné,
pokud člověka zajímá to téma, pokud ne, není to nic, bez čeho
by se nedalo žít. I když je půvabně paradoxní vědět, s jakou
péčí se dá ochraňovat učebnice analytické geometrie prostě
proto, že je to kniha. Záblesky jiného. Asi jako když Ota
Kraus (ne ten Ota Kraus nahoře, ten Ota Kraus, co je mimo jiné
tatínek od Ivana a Jana Krausových a do literatury se vepsal snad
jenom titulem Továrna na smrt), jestli mě má chabá paměť
neklame, vyprávěl, jak se v koncentráku ráno scházeli u latrín,
aby si mohli recitovat verše. Zvláštní, zvláštní svět.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)