Synek mi vyvinul zápor. Není to zápor lecjaký, ale nonverbální. "Jede" provázené moudrým pokýváním hlávky znamená auto jedoucí, totéž slovo pak znamená auto stojící, pokud synek vrtí.
A já, blbec, zajata zavedenými standardy vyjadřování jsem to nezaregistrovala a pokaždé vysvětlovala, že tohle auto není modré, tamto taky není modré a tohle, hurá, modré je, ačkoliv on to věděl, a stejně jako já jsem tvrdé rohlíky pro labutě roztloukala litinovou pánví, vhodnější nástroj nevlastníc, on, nemaje vhodnější vyjadřovací prostředek, rozdělil fikaně svět na věci modré a ne-modré a o tomto stavu mne pečlivě informoval, abych mu nezaostala.
Někdy bych vážně ráda věděla, co si o nás myslí. Občas hledí tak... blahosklonně.
Tohle si vytisknu a dám na nástěnku - budu se tak smát pokaždé, když na mě sedne chandra! Jste skvělá!!!
OdpovědětVymazat