pondělí 22. dubna 2013

Duben, ještě tam budem




Mohli jsme mít výlet, a krásnej. Ale my jsme řekli NE. Namlsáni výstavou o monarchii (Muž tvrdil, že byla zajímavá. V pauzách si ji stihl prohlédnout. Já jsem zatím pozorovala, jak někdo, a ANO, O TOBĚ SE MLUVÍ, můj starší synu, tedy jak někdo radostně mačká obrázky na dotykové obrazovce. Někdo byl nadšen, stejně jako z mačkání tlačítka u modelu potrubní pošty. Ale já to chápu. Vhodíte balónek, zmáčkete tlačítko a šup, balónek vypadne o metr dál. Ještě že tě, dítě, mám, protože kdybych to dvacetkrát za sebou zkoušela já, bylo by to podstatně méně společensky přijatelné.) a návštěvou Čestru (jejichž lanýžová omáčka mne opět o nějaký ten centimetr vzdálila od dopnutí těch nejvíc nejlepších šatů na světě) jsme se rozhodli věnovat neděli cestě za hranice města měst.

Pozitivně naladěna představou, že si mohu vybrat, jestli pojedeme na několik let odkládanou návštěvu Terezína, nebo na několik měsíců odkládanou návštěvu Mladé Boleslavi, jsem šla spát. Budíček se ohlásil přesně v 5:06, a to slovy, cituji, Budu blinkat. Posléze se ukázalo, že Budíček zahlásil i před půlnocí a ve dvě ráno, což jsem díky špuntům v uších zaspala. Takže se nejelo nikam.

O výletě tedy nic. Místo něj nabízím zlatý výběr předchozích událostí:

Jak se to má s foodblogerstvím: Můj velikonoční beránek vypadal, jak konstatoval Nejslawnější, jako hladová krysa. (Podle mě vypadal jako úplně normální velikonoční beránek s očima z lentilek, a kdyby mu někdo, a já tě, můj nejdražší, nebudu jmenovat, nesežral kus zadku, který se nepodařilo vyklepnout z formy bez porušení podstaty látky, vypadal by ještě daleko líp.)

Jak se to má s mým chrupem: Já jsem vypadala po dalším zákroku mého laskavého pana víly Zubničky jako krysa taktéž (vážně: kdybych měla odvahu se v tomto stavu zvěčnit, bylo by pouhým okem patrné, že vzorem pro naducané tvářičky a výrazný čumák té myši z Ratatouille musel být někdo čerstvě opustivší sál ústního chirurga), hlad spíš připomínal nějakou větší šelmu. Původní plán byl hlad zahánět dietním přípravkem, speciálně k tomuto účelu zakoupeným. Podstatou plánu byla skutečnost, že v dietním přípravku se nachází značné množství bílkovin, aby odtučňované osoby neměly hlad, a dá se to pít brčkem. Předpoklad se ukázal být správným, leč praxe ozřejmila, že se to sice dá pít brčkem, ale pít se to nedá. Maximálně jsem zvládla polovinu doporučeného množství, a to ještě za pomoci automotivačních technik Za maminku, za tatínka; Co by za to daly děti v Africe a Vzpomínky na válečné konflikty.

Nyní již má můj obličej standardní rozměry, avšak, patrně posilněn antibiotikovou kúrou, rozhodl se pučet. Pučím tedy jako v pubertě, a staré vrásky ladně obkružují mé nové pupence, které nemožno mýtit, protože by to mohlo zhatit tu chirurgovu hodinářskou práci.

Jak se to má s mým vozem: Jest nabourán. Přísámbůh, nemám to tomu člověku za zlé, i když jsem si myslela, že si ten blatník zruším sama. Daleko víc mne hněte, že telefonuje, napálil to do cizího vozu, vystoupil, obhlédl škodu (vyčíslenou posléze na nějakých dvacet tisíc), nasedl a zase odjel. Jeho čin však uzřel náhodný svědek, který neváhal a šoupl mi lístek za stěrač, takže jsem neváhala též a zavolala naši hrdinnou policii, kterážto věc sepsala a o několik týdnů později jsme se dozvěděli, že to zaplatí jeho pojišťovna. (Policejní historka byla ve skutečnosti o něco delší, protože jsem odjela na oddělení, kde jsem se dozvěděla, že mohu buď jet jinam, protože To my neřešíme, nebo zavolat dopraváky. Odmítla jsem se vláčet s nemluvnětem jinam, zaparkovala vůz znovu v naší ulici a čekala. A o několik hodin později... totiž chci říct o několik desítek minut později, v nichž jsem neopouštěla vůz a houpala hydru, jež pobyt v autosedačce neshledávala dostatečně zábavným, přijeli dva pohlední mladíci, něco vyfotili, sepsali a pravili, že mě zpraví. Zpráva, co říkal účastník dopravní nehody, sice zatím nedorazila, ale zato dorazily ty peníze od pojišťovny, tak asi říkal, že jo. Jak povídám: hrdinové jsou to!)

A to je dneska všechno, víc už nevím.


3 komentáře:

  1. Skvělé, skvělé, skvělé! Chci od Vás knížku!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ó, děkuji, rdím se. Obávám se ale, že přání bude oslyšeno. Už vysokou školu jsem nedokončila zčásti proto, že všechno píšu stylem Dlouho rozcházet, rychle psát, takže bakalářskou práci jsem sumírovala půl roku, abych ji napsala den před uzávěrkou (no, den, buďme upřímní: po dvaceti hodinách psaní v kuse jsem ji v pět ráno dokončila, do šesti vytiskla - jó, to byly tenkrát tiskárny! - a přesně pět minut před desátou, na kteroužto hodinu fakulta stanovila limit, odevzdala). Diplomku už jsem takhle rozchodit nedokázala, a s knihou do nedopadlo lépe. (Ach ano, až takhle jsem pyšná, dokonce i psát jsem příspěvek ku zničení našich lesů začala. Avšak nerozchodila.) Nejslawnější tvrdí, že jsem blogovací typ, a nejslawnější mají, jak známo, vždycky pravdu:)

      Vymazat
    2. Dovolím si s nejslawnějším lehce nesouhlasit:-) Tedy ne, že byste nebyla báječný blogovací typ, ale! Koneckonců i z blogu může vzniknout knížka. Ale spíš věřím tomu, že k věcem je třeba dozrát a Vy dozrajete! Vážně mě moc bavíte, ve Vašich větách si doslova lebedím. A to jsem přečetla již stohy! Já ve Vás a Vaši knížku budu věřit a basta!

      Vymazat