To jsem se tuhle na internetu dozvěděla, že jedna paní či slečna má divné známé, protože ledva známé povily potomstvo, zblbly. Pročež se potomstvo stalo středem světa, a jsou všemožně vyzdvihovány jeho úžasné schopnosti, a to včetně schopnosti dýchat. Paní či slečna byla poněkud rozdurděna, že ty ženy, dříve úspěšné podnikatelky, vědkyně, sůl země a vůbec, jsou najednou radostně vykulené z toho, jaké má řvoucí uzlík hlasivky.
VAROVÁNÍ: Následuje explicitní popis dětského chování. Může způsobovat nevrlost, nepřátelské reakce a bolení hlavy. Vedlejší účinky konzultujte se svým psychologem.
HRA NA PRÁCI
Plivník: Pápá! (Čeká na odezvu, jíž je zamávání a výrok "pápá". Dokud neproběhne potvrzení kontaktu, opakuje svou repliku. Poté odchází do svého pokoje. Po deseti vteřinách se vrací.)
Plivník: A-oj! (Čeká na reakci, podle potřeby repliku opakuje.)
Matka: Ahoj! Jak ses měl?
Plivník: Bagí! ("Pracoval jsem s bagrem.")
Matka: VÁŽNĚ? A co jste s tím bagrem dělali?
Plivník: Íu. ("Bagrovali jsme hlínu.)
Matka: Báječné! A nač ta hlína bude?
Plivník: Mašika. Kouí komiki. ("Mašince se kouří z komína.")
Matka: Aha, tak vy jste tu hlínu vezli vlakem. A komu?
Plivník: Pan Baoš. ("Panu Blahošovi." Pan Blahoš je oblíbená postava z kresleného seriálu Pohádky o mašinkách.)
Matka: A co s ní pan Blahoš bude dělat?
Plivník: Baba. ("Dá ji panu Zababovi." Pan Zababa je neméně oblíbená postava z téhož kresleného seriálu. Jaké jsou další osudy a dobrodružství hlíny, se zatím nepodařilo zjistit.)
Toto hrajeme asi desetkrát denně. Hrajeme také jiné hry, ale přátelé, sofistikovanými bych se hanbila je nazvat.
Pro hrubou představu lze chování batolat přirovnat k nekonečné smyčce s nějakou pořádnou vypalovačkou. Vypíná se na dvě hodiny v poledne a na noc. Jinak hraje. A hraje. A hraje. Aby však byl účinek dokonalejší, není jisté, kdy se znovu zapne. Probudí vás v pět ráno, nebo taky v sedm. Nebo ve tři. Někdy se znovu sama vypne, jindy ne.
Kdybych syna nemilovala absolutní, bezpodmínečnou, byť poněkud nelogickou láskou, CO by mi zabránilo odložit ho na klášterní schody, jak se to dělávalo blahé paměti za dávných časův?
čtvrtek 16. února 2012
sobota 21. ledna 2012
Restaurace Prosecco aneb agentura pro uvádění věcí na pravou míru
Já kopu za novináře. Fakt. Patrně proto, že mě to taky živí, jsem si vědoma toho, že většina z nich nespřádá temné plány, zaplacena někým z ODS (od posledních voleb hoši z MF podle čtenářů vyměnili stáj a stali se pohůnky TOP09).
Novináři také nejsou idioti, jakkoliv to o nich lidé rádi tvrdí. Tedy někteří pochopitelně ano, ale výskyt idiotů v redakcích se je zhruba stejný jako ve zbytku společnosti.
O to víc jsem kroutila hlavou nad recenzí Petry Pospěchové v Hospodářských novinách. Protože to snad, kurnik, fakt musí bejt zaplacený.
Petra Pospěchová krom jiných restaurací zaměřila svůj ostrovtip na Prosecco. Toto se nachází na pražském Proseku, pročež vítězoslavně poukázala na to, že je to Syslov a z okna je hnusný výhled. Asi čtu málo recenze, ale doposud jsem se domnívala, že hodnotím-li už vizuální dojem, je jaksi podstatnější interiér, který pan majitel ovlivnit může, než ulice, v níž se restaurace nachází. S napětím očekávám, co přijde příště. Popis toho, jak při dvou ze tří návštěv restaurace v centru (s výhledem na neestetické tagy náctiletých sprejerů) šlápla paní recenzentka do lejna?
Petra Pospěchová taky tak nějak nemluví pravdu, když uvádí, že Prosecco je předražené. Povšimněmež si tohoto sloupečku:
Poté si najdeme stránky restaurace Prosecco, kde prostým pohledem zjistíme, že nejlacinější těstoviny na první stránce sekce jídelního lístku, která je těstovinám věnována, stojí celých 95,- korun. Kdo by chtěl namítat, že to jsou přece "primi", nikoliv hlavní jídlo, tomu lze doporučit sekci masa, kde se dostane pod dvě kila s kuřetem nebo vepřovým. Celé to pro ctěného zájemce projíždět nebudu, pokud je zájemce, prostuduje si sám. Mně to k vyvrácení tvrzení v recenzi stačí.
Dále byla Petra Pospěchová rozhořčena kávou, neb hrnek byl prý tak hluboký, že na dno nedohlédla. V tomto směru mohu pouze konstatovat, že mě se VŽDY (dejme tomu pětkrát v průběhu několika let) při objednávce espressa obsluha otázala, zda chci malé espresso, a malé espresso mi také potom donesla. Jeho chuť se necítím být povolána komentovat, neboť v otázkách kávy nejsem dostatečně vzdělána, nicméně je velmi zvláštní, že se paní Pospěchové nedostalo stejné péče ani při jedné z jejích tří návštěv.
Toť k věcem, které jsou neoddiskutovatelné. A nyní k tomu, co se v čase mění: jistě JE možné, že chudákovi paní Pospěchové zkremovali lososa, rozvařili těstoviny a její kousek malinového koláče obsahoval pouhé tři maliny (já si ho schválně dala a přátelé, zajímavými malinami se jen hemžil).
Ale nemůžu si pomoct, vzhledem k dlouholetým zkušenostem to považuju za přinejlepším nepravděpodobné. Chodím tam ne snad často, ale dlouho a ráda. Ne vždycky bylo všechno perfektní, občas jsem měla dojem, že nás obsluha moc "žene", jednou mě rozezlila tím, že mě poslala prostudovat si nabídku dezertů k vitríně stylem "všechno potřebné zjistíte u vitríny". Byla jsem tehdáž v devátém měsíci těhotenství a chodila jsem jako chromá kachna. Jedna z mála věcí, po kterých jsem FAKT netoužila, bylo studovat nabídku ve vitríně - přitom se dezerty zase tolik neměnily, takže nemohl být problém říct "máme A, B a C, a pokud chcete, tamo je uzříte". Já bych se na zření vyprdla a dala bych si čokoládový dort a bylo by.
Vždycky jsme se ale dobře najedli a vždycky jsme odcházeli s pocitem, že jsme za svoje peníze dostali odpovídající protihodnotu. Dost často také s pocitem, že za ty peníze bychom se TAKHLE jinde nenajedli.
Kupříkladu, když už o tom hovoříme, dneska. Moje asado (hovězí a skot to má, lépe řečeno měl, mezi žebrama), nově přibyvší do nabídky, bylo krásně měkké, ve středu růžové a na jazyku se jenom rozplývalo. Nejslawnější si objednal pomalu pečenou krkovičku, a když ji obdržel, uspořádal mi divadelní představení, neboť do něj několik minut užasle píchal a nutil mě, abych se podívala, jak se "jenom rozpadá". Není však lakomý a dal mi i ochutnat - byla skvělá.
Čokoládový dort je tradiční hvězda vitríny - dlužno dodat, že původní receptura, kterou jsem kdysi ochutnala, mě přiváděla do krapet většího vytržení, ale ne o moc. Malinový koláč s "naplácanou vrstvou smetany" (Váhám, zda toto není jediné místo, kde bych se mohla slečny/paní recenzentky zastat - Dušan Jakubec z Prosecca ji nařknul z absence chuti, neboť v koláči je bílá čokoláda. Na jednu stranu - nijak zvlášť výrazně jsem ji tam necítila, přišlo mi to jako takový ten slabounký závan, u kterého člověk uvažuje, co to sakra může být, je to jenom smetana? Není to jenom smetana? Na druhou stranu já se recenzemi restaurací neživím, a když jsem ji tam byla schopná identifikovat i se svým umělým patrem - ó ano, zuby stále ještě nejsou tam, kde by měly být, a bohužel ještě chvíli nebudou, ale o tom zase někdy jindy - tak toho mohla být schopná i ona.), tož tedy tento malinový koláč byl dobrý - neříkám překvapující, neříkám nejlepší dezert mého života, prostě dobrý.
S celkovou útratou 1046,- Kč za dvě hlavní jídla, dvě minerálky, 6 deci vína, jedny hranolky pro malého teroristu, jeden džus pro malého teroristu, dva dezerty a jednu kávu to věru nepovažuji za předražený lokál plný neumětelů v kuchyni.
Tož tak.
Jo, a do poznámky si poznamenejte, že Prosecco je na Scuku. Což samo o sobě nic neznamená. Že je 44. v Maurerově výběru, aspoň letos. Což samo o sobě nic neznamená. A taky, že jsem do recenze v Hospodářkách neslyšela, že by s ní měl někdo blbou zkušenost. Ne že by ji každej vynášel do nebe, jak to činím já, ale toto, to zase prr. Což taky samo o sobě nic neznamená.
Jo, a taky si poznamenejte, že v restauraci Prosecco jsem nepracovala, nepracuju a pracovat nehodlám, s majitelem, kuchařem ani nikým jiným nemáme společné ani příbuzenstvo, ani nic jiného, a, žel, ani za tento příspěvek na blogu, jakož ani za jiné, jsem nedostala a nedostanu zaplaceno.
Já je mám prostě enem ráda, bo oni sú dobří.
Tož tak.
Novináři také nejsou idioti, jakkoliv to o nich lidé rádi tvrdí. Tedy někteří pochopitelně ano, ale výskyt idiotů v redakcích se je zhruba stejný jako ve zbytku společnosti.
O to víc jsem kroutila hlavou nad recenzí Petry Pospěchové v Hospodářských novinách. Protože to snad, kurnik, fakt musí bejt zaplacený.
Petra Pospěchová krom jiných restaurací zaměřila svůj ostrovtip na Prosecco. Toto se nachází na pražském Proseku, pročež vítězoslavně poukázala na to, že je to Syslov a z okna je hnusný výhled. Asi čtu málo recenze, ale doposud jsem se domnívala, že hodnotím-li už vizuální dojem, je jaksi podstatnější interiér, který pan majitel ovlivnit může, než ulice, v níž se restaurace nachází. S napětím očekávám, co přijde příště. Popis toho, jak při dvou ze tří návštěv restaurace v centru (s výhledem na neestetické tagy náctiletých sprejerů) šlápla paní recenzentka do lejna?
Petra Pospěchová taky tak nějak nemluví pravdu, když uvádí, že Prosecco je předražené. Povšimněmež si tohoto sloupečku:
Poté si najdeme stránky restaurace Prosecco, kde prostým pohledem zjistíme, že nejlacinější těstoviny na první stránce sekce jídelního lístku, která je těstovinám věnována, stojí celých 95,- korun. Kdo by chtěl namítat, že to jsou přece "primi", nikoliv hlavní jídlo, tomu lze doporučit sekci masa, kde se dostane pod dvě kila s kuřetem nebo vepřovým. Celé to pro ctěného zájemce projíždět nebudu, pokud je zájemce, prostuduje si sám. Mně to k vyvrácení tvrzení v recenzi stačí.
Dále byla Petra Pospěchová rozhořčena kávou, neb hrnek byl prý tak hluboký, že na dno nedohlédla. V tomto směru mohu pouze konstatovat, že mě se VŽDY (dejme tomu pětkrát v průběhu několika let) při objednávce espressa obsluha otázala, zda chci malé espresso, a malé espresso mi také potom donesla. Jeho chuť se necítím být povolána komentovat, neboť v otázkách kávy nejsem dostatečně vzdělána, nicméně je velmi zvláštní, že se paní Pospěchové nedostalo stejné péče ani při jedné z jejích tří návštěv.
Toť k věcem, které jsou neoddiskutovatelné. A nyní k tomu, co se v čase mění: jistě JE možné, že chudákovi paní Pospěchové zkremovali lososa, rozvařili těstoviny a její kousek malinového koláče obsahoval pouhé tři maliny (já si ho schválně dala a přátelé, zajímavými malinami se jen hemžil).
Ale nemůžu si pomoct, vzhledem k dlouholetým zkušenostem to považuju za přinejlepším nepravděpodobné. Chodím tam ne snad často, ale dlouho a ráda. Ne vždycky bylo všechno perfektní, občas jsem měla dojem, že nás obsluha moc "žene", jednou mě rozezlila tím, že mě poslala prostudovat si nabídku dezertů k vitríně stylem "všechno potřebné zjistíte u vitríny". Byla jsem tehdáž v devátém měsíci těhotenství a chodila jsem jako chromá kachna. Jedna z mála věcí, po kterých jsem FAKT netoužila, bylo studovat nabídku ve vitríně - přitom se dezerty zase tolik neměnily, takže nemohl být problém říct "máme A, B a C, a pokud chcete, tamo je uzříte". Já bych se na zření vyprdla a dala bych si čokoládový dort a bylo by.
Vždycky jsme se ale dobře najedli a vždycky jsme odcházeli s pocitem, že jsme za svoje peníze dostali odpovídající protihodnotu. Dost často také s pocitem, že za ty peníze bychom se TAKHLE jinde nenajedli.
Kupříkladu, když už o tom hovoříme, dneska. Moje asado (hovězí a skot to má, lépe řečeno měl, mezi žebrama), nově přibyvší do nabídky, bylo krásně měkké, ve středu růžové a na jazyku se jenom rozplývalo. Nejslawnější si objednal pomalu pečenou krkovičku, a když ji obdržel, uspořádal mi divadelní představení, neboť do něj několik minut užasle píchal a nutil mě, abych se podívala, jak se "jenom rozpadá". Není však lakomý a dal mi i ochutnat - byla skvělá.
Čokoládový dort je tradiční hvězda vitríny - dlužno dodat, že původní receptura, kterou jsem kdysi ochutnala, mě přiváděla do krapet většího vytržení, ale ne o moc. Malinový koláč s "naplácanou vrstvou smetany" (Váhám, zda toto není jediné místo, kde bych se mohla slečny/paní recenzentky zastat - Dušan Jakubec z Prosecca ji nařknul z absence chuti, neboť v koláči je bílá čokoláda. Na jednu stranu - nijak zvlášť výrazně jsem ji tam necítila, přišlo mi to jako takový ten slabounký závan, u kterého člověk uvažuje, co to sakra může být, je to jenom smetana? Není to jenom smetana? Na druhou stranu já se recenzemi restaurací neživím, a když jsem ji tam byla schopná identifikovat i se svým umělým patrem - ó ano, zuby stále ještě nejsou tam, kde by měly být, a bohužel ještě chvíli nebudou, ale o tom zase někdy jindy - tak toho mohla být schopná i ona.), tož tedy tento malinový koláč byl dobrý - neříkám překvapující, neříkám nejlepší dezert mého života, prostě dobrý.
S celkovou útratou 1046,- Kč za dvě hlavní jídla, dvě minerálky, 6 deci vína, jedny hranolky pro malého teroristu, jeden džus pro malého teroristu, dva dezerty a jednu kávu to věru nepovažuji za předražený lokál plný neumětelů v kuchyni.
Tož tak.
Jo, a do poznámky si poznamenejte, že Prosecco je na Scuku. Což samo o sobě nic neznamená. Že je 44. v Maurerově výběru, aspoň letos. Což samo o sobě nic neznamená. A taky, že jsem do recenze v Hospodářkách neslyšela, že by s ní měl někdo blbou zkušenost. Ne že by ji každej vynášel do nebe, jak to činím já, ale toto, to zase prr. Což taky samo o sobě nic neznamená.
Jo, a taky si poznamenejte, že v restauraci Prosecco jsem nepracovala, nepracuju a pracovat nehodlám, s majitelem, kuchařem ani nikým jiným nemáme společné ani příbuzenstvo, ani nic jiného, a, žel, ani za tento příspěvek na blogu, jakož ani za jiné, jsem nedostala a nedostanu zaplaceno.
Já je mám prostě enem ráda, bo oni sú dobří.
Tož tak.
čtvrtek 5. ledna 2012
Pomerančový salát s vlašskými ořechy
Mohli jste dostat průvodní historku, a krásnou. Ale já jsem řekla NE. No pasarán.
Na pomerančový salát vezmeme:
2 pomeranče, pokrájené
1 větší šalotku nakrájenou na kolečkům podobné tvary
2 vrchovaté lžičky medu s příchutí chilli, co jsem si ho koupila v létě na Kubáni
2 vrchovaté lžíce jogurtu
2 hrsti rozinek
nějakou tu skořici podle vlastního uvážení
50 gramů opražených vlašských ořechů
A smícháme a necháme chvíli odležet. Zdobené jest to citronovou mátou, což se ukázalo jako dosti šťastný nápad.
Ranní zpravodaj
„To, že si překupníci udělali z nakoupených pohledávek byznys, je normální stejně tak, jako jiní si udělali byznys ze stovek kilometrů nejdražších dálnic v Evropě, z těžby uhlí, výroby energií z obnovitelných zdrojů, dodávek vody, likvidace odpadu – takový už nynější svět je,“ tvrdí ve svém dopise tajemník ČAK Ladislav Krym.
Titulek článku, v němž se vyskytuje tento veselý text, zní Někdo má byznys z drahých dálnic, my z nezaplacených složenek, hájí se advokát.
Takže je vlastně všechno v pořádku. Tož to su hned klidnější.
úterý 20. prosince 2011
Hyeny již hodují!
Úplně původně měl být tento příspěvek do světového fondu literárních klenotů o mém vánočním cukroví. Plánovala jsem ho letos jen tři druhy: tradiční babiččinu čokoládu, linecké cukroví a nutelové rohlíčky. Tradiční babiččina čokoláda je věc, která vzniká smíšením 100% tuku Omega, cukru, sušeného mléka a kakaa. Její původ tkví patrně v těžkých válečných dobách a přesně tak taky chutná, ale málo platný, vždycky, když smísím, mám zas na chvíli culíky, sepjaté červenými plastovými beruškami. To je hodnota, která se počítá.
Letos jsem však rozhodla, že by bylo pěkné zaměnit tuk za onačejší a vyvedla jsem čekuládu z kokosového tuku, jehož vlastností, jak se ukázalo, je, že na teple taje daleko dříve, a navíc je to jakési kokosové. Zkrátka nic zmíněníhodného.
Idea lineckého cukroví vzala za své s příjezdem tchýně, která přivezla, pámbu jí požehnej, asi pět kilo keksů, které se lineckému chuťově blíží a budeme je jíst až do Velikonoc. Myšlenku nutelových rohlíčků jsem opustila poté, co se ukázalo, že jsem po zakoupení 750 gramův Nutely tuto během čtrnácti dní sežrala. Koupit další nemám odvahu.
Podruhé měl být o absurdním divadle, které vyvolala smrt Václava Havla. Lidé lkající, že zemřel Největší a Nejslavnější (Nejslawnější je, zaplať Bůh, stále naživu), ve mně vždy vzbuzují kacířskou myšlénku, že by bylo pěkné vidět, co dělali posledního půl roku. Jestli jejich životy osvětluje Pravda a Láska, nebo se taky chmuří na prodavačku a šťouchají do spoluobčanů v MHD, náhle příliš němí na sdělení, že potřebují vystoupit.
Já, pěkně prosím, proti panu Havlovi nic nemám. Dokonce i Odcházení se mi více líbilo než nelíbilo, a to už je, jak jsem pochopila, pro mnohé důvod zařadit mne do klubu zatvrzelých pravdoláskařů, kteří jsou prostě beznadějní. Tak jo, klidně, počítejte mě tam. Ale z procesu vedoucího ke svatořečení, ježto se nyní rozběhl v plné síle, mne, prosím, račte vynechat.
No ale do třetice všeho dobrého, ráno jsem si otevřela iDnes, a co nevidím. Havla připomene 90stránková kniha, připravovaná rok, z pera kunsthistoričky Michaely Košťálové a nějakého pana Heřmana. Co připravovali rok, netuším, zato si čirou náhodou, ale zato dobře pamatuju, že paní Košťálová vydala životopis Simony Monyové ještě předtím, než stačila pořádně vychladnout. Tož ja, elektřina se sama nezaplatí.
Letos jsem však rozhodla, že by bylo pěkné zaměnit tuk za onačejší a vyvedla jsem čekuládu z kokosového tuku, jehož vlastností, jak se ukázalo, je, že na teple taje daleko dříve, a navíc je to jakési kokosové. Zkrátka nic zmíněníhodného.
Idea lineckého cukroví vzala za své s příjezdem tchýně, která přivezla, pámbu jí požehnej, asi pět kilo keksů, které se lineckému chuťově blíží a budeme je jíst až do Velikonoc. Myšlenku nutelových rohlíčků jsem opustila poté, co se ukázalo, že jsem po zakoupení 750 gramův Nutely tuto během čtrnácti dní sežrala. Koupit další nemám odvahu.
Podruhé měl být o absurdním divadle, které vyvolala smrt Václava Havla. Lidé lkající, že zemřel Největší a Nejslavnější (Nejslawnější je, zaplať Bůh, stále naživu), ve mně vždy vzbuzují kacířskou myšlénku, že by bylo pěkné vidět, co dělali posledního půl roku. Jestli jejich životy osvětluje Pravda a Láska, nebo se taky chmuří na prodavačku a šťouchají do spoluobčanů v MHD, náhle příliš němí na sdělení, že potřebují vystoupit.
Já, pěkně prosím, proti panu Havlovi nic nemám. Dokonce i Odcházení se mi více líbilo než nelíbilo, a to už je, jak jsem pochopila, pro mnohé důvod zařadit mne do klubu zatvrzelých pravdoláskařů, kteří jsou prostě beznadějní. Tak jo, klidně, počítejte mě tam. Ale z procesu vedoucího ke svatořečení, ježto se nyní rozběhl v plné síle, mne, prosím, račte vynechat.
No ale do třetice všeho dobrého, ráno jsem si otevřela iDnes, a co nevidím. Havla připomene 90stránková kniha, připravovaná rok, z pera kunsthistoričky Michaely Košťálové a nějakého pana Heřmana. Co připravovali rok, netuším, zato si čirou náhodou, ale zato dobře pamatuju, že paní Košťálová vydala životopis Simony Monyové ještě předtím, než stačila pořádně vychladnout. Tož ja, elektřina se sama nezaplatí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)