Poslední článek řetězu

Když jsem byla malá, oblíbenou zábavou bylo dát trochu vydělat československé poště a zúčastnit se posílání řetězových dopisů nebo pohlednic. Co rok mi došla lákavá nabídka, slibující, že když odešlu na pět, sedm, deset adres text přesného znění, tak potom dostanu další neurčitý počet pohlednic či vyhraju ve státem povolené loterii. Koníci na obrázku byli pěkní, ale protože jsem člověk líný jako veš, nikdy jsem to dál neposlala. Kupodivu jsem nezahynula, jak mi prorokovaly některé chmurnější předpovědi. O sedmi letech neštěstí by se, pravda, spekulovat dalo, ale zas kdo ví, co za nima vězelo. Nevyhrála jsem taky nic, ale to přičítám prostému faktu, že jsem nesázela.

Neméně oblíbenou zábavou současnosti jsou jakési řetězy, v nichž má člověk na sebe něco prozradit a poslat to dál. Cesta na poštu se na mně nežádá, tak já vám to teda řeknu, ať se máme na dívčím pyžamovém dýchánku vo čem bavit.

Pravidla:
1. řekni o sobě 11 zajímavostí
2. zodpověz 11 otázek od blogerky, která Tě nominovala
3. vyber 11 blogerek, které nominuješ (pod 200 followerů) (neaplikováno)
4. vymysli 11 otázek pro nominované blogerky (neaplikováno)
5. neoznačuj tu, která označila Tebe (to by se vám tak hodilo!)


1. Jsem nedůsledná. Proto sice napíšu tenhle post, ale dál to nepošlu. On to jistě obstará někdo jiný.

2. Jsem osoba plachá a sociálně nezdatná. Když mne maminka poslala v šesti letech pro rohlíky, ruku bych si radši uřízla, než bych se optala, zdali jsou čerstvé. Stejnou příčinu mělo to, že jsem na vysoké škole vlastnila pět průkazek do pěti různých knihoven jen proto, že do té, která měla v podstatě všechnu požadovanou literaturu, jsem se bála jít.

3. Chápu Petru Paroubkovou, která na Jirkovi ze všeho nejvíc obdivovala sexy mozek. Vážně! Všichni muži, které jsem kdy milovala, byli pracující inteligenti, nebo aspoň inteligentní pracující. Původně jsem si chtěla myslet, že to o mně svědčí něco hezkého, ale poměrně nedávno jsem přišla na to, že je to úplně obyčejně samiččí. Akorát místo kolem lovců kroužím kol šamanů, princip - zajištění zdrojů pro hladová ptáčata - je v podstatě stejný.

4. Jsem nerozhodná. Ráda bych seznámila veřejnost s tím, jaký je můj nejoblíbenější film, nejoblíbenější kniha, nejoblíbenější jídlo a několik dalších nejoblíbenějších věcí, ale nemůžu se rozhodnout.

5. Nejsem si úplně jistá, že jsem vsazena do správného těla. V době, kdy kulminovala popularita knihy Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, jsem ji zabavila mamince z nočního stolíku a vyhotovila v ní obsažený test. Na škále 0 - 300, kde zhruba do sto padesáti dleli muži, pak nějaké to přechodové pásmo a třístovka byla esencí mestruační hysterie, jsem dosáhla pěkných sedmdesáti bodů. Říkejte mi Hugo. Ale mapy si natáčím a parkovat potřebuju na místě, kam se jinak vejdou dvě tři dodávky.

6. Docela dlouhou dobu jsem vlastnila pouze jediný pár bot. Nyní jsem již plně emancipována, a úspěšně vytlačuji Nejslawnějšího z botníku i z komory.

7. Jsem zapomnětlivá. Nepamatuju si data, jména a žel, ani tváře. To, že se každému představuju třikrát, mi zaručuje oblíbenost ve všech kolektivech. Narozeniny podržím pouze vlastní, a i na ty jsem dokázala několikrát zapomenout.

8. Nejsem oblíbena rostlinami. Zatím jsem dokázala uhubit všechny, co jsem si kdy pořídila. Drží pouze ibišek a dvě dužnaté věci, které mi do domácnosti vložila tchýně. Dužnaté věci prokazují svou pouštní povahu, ibišek se zdá být pouze potměšile odolný.

9. Neběhám. Nikdy. Maximum, k čemu jsem ochotná, je mírně zrychlený krok.

10. Nejlíp jsem své peníze investovala, když jsem za sedm korun koupila tohle.

11. Nic z tohohle mi vlastně nepřipadá zvlášť zajímavé. Zajímavé je přistání mimozemšťanů. Lov tygrů. Práce pro Člověka v tísni. Ale když holt malý šedý jsem neviděla, záchranu hladovějícího světa podnikám zřídka a výhradně prostřednictvím bankovního účtu a lovit tygry mi kvůli jednomu postu připadá jako neúměrná námaha, nezbývá, než se spokojit s tím, co je.

11 otázek:
1. Nosila bys někdy/Proč nosíš krátké vlasy?
Nosila jsem. Po vzoru Magdy Vašáryové jsem zkracovala a zkracovala. Pak na mě jednoho dne přišla touha být něžnou blondýnkou, ale barvený černý porost tomu nějak nechtěl rozumět, takže jsem vypadala spíš jako skunk. Vzhledem k tomu, že jsem tehdáž ještě chodila mezi lidi, šlo to dolů strojkem a u tohoto modelu jsem setrvala několik dalších let.

2. Co vám doma viselo na zdech, když jsi byla malá?
Příbuzní. V rámečcích, nikoliv pouze na skobičkách. A nějaké obrazy nevalné umělecké hodnoty, avšak jistě o to větší hodnoty citové. Neutkvěly mi. On mi vůbec zásadně utkvěl pouze jediný obraz, a to ten, na němž se nachází oběšený kněz a několik zvídavců. Vzhledem k tomu, že se tento nachází ve vatikánských sbírkách, bylo by poněkud náročné chtít ho domů.

3. Dokonči věty: Vždycky jsem chtěla …
... strávit život v kavárně s neutuchajícím přísunem cigaret a literatury. Pravidelně sázíme, avšak Nejslawnější doteď netušil, že tak činíme proto, abych si tento sen splnila. (Zdravím, slunce mého života!)

4. Myslím si, že hodně lidí …
... je hloupejch. Gaussova křivka mluví jasně. O mojí pozici, zaplaťbůh, taktně mlčí.

5. Když myslím na školu, tak …
... je mi někdy líto, že mě v cílové rovince vyloučili za neúčast. Ale což, nemůže bejt každej vzdělanec. Vytáhnu na vás deset jmen slavnejch lidí, který taky ze studií prchli, jo? Jo?

6. Doma musím …
... uklidit. Ach můj bože, uklidit...

7. Přiznala bys dárci - po otevření balíčku - že jsi právě obdrženou knihu již četla?
Určitě jsem to nejmíň jednou udělala, když jsem byla mladé a blbé. Dneska bych se tvářila radostně. Jednu, kterou jsem četla, jsem si ostatně nechala nadělit jako svatební dar.

8. Beatles nebo Rolling Stones?
Rolling Stones? Neznám. Jistěže Beatles!

9. Latte nebo cappuccino?
Na tuto složitou otázku nemám vyhraněný názor. Beru cokoliv s kofeinem.

10. Muži s vousem nebo bez?
Tož to by záleželo. Třeba tento pán jednoznačně s. Ale Denzela Washingtona bych přes jeho hladkou tvář taky z lože nevykázala.

11. Dvě nebo tři děti?
S chůvou, nebo bez?

Mateřské okénko, v němž kvete domácí léčba

Když jsem kdysi dorazila za lékařkou na jednu z prvých prohlídek prvého synka, podivila se tato, proč je chlapec tak špinavý. Byl. Na hlávce jsem mu vypěstovala základ pro menší záhonek na zeleninu, který vhodně doplňoval tvář zdobenou solidní novorozeneckou vyrážkou. Na svou obranu uvádím, že mi nikdo nepřibalil k dítěti návod, a vše, co jsem o chovu malých dětí věděla, bylo že se jim nesmí sahat na hlavičku. Nikdy. NIKDY! Čistila jsem proto hocha opatrnými dotyky, které však byly nejen dostatečně jemné na to, abych mu nepromáčkla fontanelu, ale, žel, také na to, abych ho skutečně umyla. Věci neprospělo ani dříve obdržené mazadlo, kterým jsem mu hlavičku promašťovala, až se leskl jako kulečníková koule.

Lékařka po mém vysvětlení naštěstí usoudila, že nejsem ani příliš velký idiot, ani příští klient sociálního odboru, laskavě se usmála a pravila To musíte pořádně orajbovat! Ještě týž večer jsem vzala do rukou žínku a mé miminko bylo jako zbrusu nové. Pupence, jimiž kvetly jeho mladé tváře, se postupně odebraly spolu s mastičkou ve vlasech do propadliště dějin.

Když se objevil první pupenec na druhém dítku, rozhodně jsem odmítla možnost, že by taky vypadal jako nemytý pubertální jedinec, žínkou mu sedřela zárodky hlavového porostu a jala se dumat, co se tak dá dělat s vyrážkou.

Nejsem zrovna fanda do domácí léčby moru vonnými esencemi, ale majíc do další návštěvy lékaře daleko, ponořila jsem se do hlubin internetu. Vyplula jsem s receptem, který si žádal přidat malému tvoru do koupele lžičku octa a lžičku olivového oleje. Nalila jsem tedy do vaničky trochu octa s estragonem (zakoupeného omylem, pročež mu náleží čestné místo mezi obecně čisticími prostředky) a oleje firmy odvolávající se na císaře Františka Josefa (zakoupeného tchyní při jedné z jejích návštěv), a stal se zázrak. Zatímco u prvního potomka jsem ohyzdnost mýtila několik týdnů, u druhého se pokožka zalekla léčby a do tří dnů bylo po všem.

Tímto rozmnožuji odkazy velebící směs vody, octa a oleje v touze zachovat mem příštím generacím. I když se nemohu zbavit dojmu, že chlapečka připravuji na způsob zeleninového salátu.

Reklamní okénko: Herberk

Celý život ľúbim Dášenku Milisiponti a literatúru. A kvôli literatúre som sa s Dášenkou neoženil a neskĺzol ani s ňou, ani so žiadnou druhou do mimomanželského styku. Spomínam. Dášenka ma raz pozvala k sebe a začala ma oblapkávať na celom tele pričom sa sama vyzliekala, moju ruku si položila na svoju hruď, ba aj inde. Ale ja som ušiel. Rodili by sa detičky a kde by bola literatúra! A ja som sa narodil pre slávu.


Bývalo dříve milým zvykem dávat na odiv svou vzdělanost pořizováním metrů knih, které pak dostaly neocenitelnou možnost skvít se a po smrti vzdělaného majitele zamířit do antikvariátů. Vzhledem k tomu, že mnohé z knih vzdělaných majitelů se ukázaly být nerozřezány, dalo se posléze o vzdělanosti zapochybovat, ale to už bylo tak nějak fuk, vzhledem k tomu, že dotyčný nedotčeně leží pod drnem.

Já půjdu do cukřenky slastně klidná. Čtečkou se mi nikdo prohrabávat nebude. A vám taky ne, tak koukněte SEM. Jak jsem měla tu čest dnes mezi půl jednou (protože já blbec si nevypínám mobil, takže mě probudil mail, že je prvé číslo Herberku na světě a má vosumašedesát stran a bůhví kolik váží a vůbec je nejkrásnější, když už to člověk jednou vypotil) a zhruba pátou ranní zjistit, je to literatura čistokrevná, k tanci, poslechu i k ostře nabité flašce mlíka. A najde se tam nejenom ten úvodní citát, který se mne, co si budem namlouvat, dotknul v hloubi mé nesmrtelné duše.

Naformátováno, aby se čtečkám snadno chroustalo. Obsluha vlídná, ceny žádné!

Musíme zůstat relevantní!

Říkala jsem, že miluju newspeak? Miluju newspeak!

Zavřeným peněženkám Evropanů kvůli ekonomickým problémům se musí přizpůsobit také velcí potravináři včetně skupiny Nestlé, do níž patří značky, jako je Kit Kat, Nescafé, Nesquik nebo tuzemský Orion. Levné potraviny mířící hlavně na lidi s nižšími příjmy se už začínají prosazovat i v Evropě.

Střih. O několik řádků později:

Dosud přitom tyto levné výrobky mířily jen na asijské trhy, jako je Čína či Indie. Nestlé takovou kategorii výrobků či balení nazývá "Popularly Positioned Products (PPP)", čímž označuje jídlo s přijatelnou kvalitou, ovšem za co nejnižší cenu ...

Celé zde.

Tak a teď znova. "Musí se přizpůsobit" v těsném sousedství spojení "levné potraviny se začínají prosazovat"? Hohó! Jablůňka byla naroubována, teď jen počkáme, jaké plody ponese. Do našich hlav se začíná vkrádat myšlenka, že levné potraviny se složením, jež PR rádo označuje jako "optimalizované" a dělný lid jako "levné sračky", jsou nutnost. Přece se firma MUSELA přizpůsobit, a to zrovna náhodou, to se tak jednomu stane, výrobou levných potravin. A ty SE začínají prosazovat - ne firma je začala dodávat i na evropský trh, kdeže. Prosazují se. ONO SE. Navíc to možná juž i někdo kupuje, když SE prosazují.

Ale odstavec následující je ještě hezčí: kvalita je přijatelná. Nikdo se neodvážil říct, že by byla dobrá, ale je přijata. Kým, nedozvíme se. Ale rozhodně to není nízká nebo snad špatná kvalita, že jo.

Mimochodem, pokud stále vládnu anglickým jazykem, tak PPP jsou podle webu Nestlé potraviny, na nichž sedí zvlášť přidaný vitamín a minerál, aby nám malí Nepálci nezakrsávali. Český menydžment tedy buď provedl obdivuhodný myšlenkový přemet, nebo se domnívá, že výživová situace v České Třebové snese srovnání s vískou, z níž je vidět na Mount Everest, a je nutno nás spasit karamelovou tyčinkou. Miluju newspeak.

A zase houby (s řeckým apendixem)

Cesta vozem probíhala poklidně. Suverénně jsem se řítila rychlostí pětatřicet kilometrů našimi půvabnými vesnicemi, které vypadaly, že se v nich díky nějakému paradoxu zastavil čas, ale silnice se rozpadat nepřestaly. Nevyhověla jsem přání navigace, výdobytku to moderní techniky, která mne nabádala napálit to do každého druhého baráku nebo sjet do místního rybníčku s kachničkami, když matena zákrutami v každé ostřejší zatáčce hlásila "zabočte doprava", přičemž silnice jakoukoliv odbočku postrádala.

Konečně jsme dorazili na víceméně libovolné místo, jež jsme určili odbočením na první vhodnou polňačku. Zaparkovala jsem koně na vyvýšeném plácku u pole a vyšli jsme.

Mapy nelhaly a i vizuální kontakt potvrdil les. Co jsem však opomněla zjistit, bylo, jaký úhel svírá les s pomyslnou rovinou. Neklesli jsme na mysli, jali se šplhat do kopců, ačkoliv by je za mírné označil jen dobře zacvičený realitní makléř,  a za svou námahu jsme byli odměněni. Viděli jsme mloka skvrnitého.

A pak dalšího. A dalšího. Ukázalo se, že les je na ně dosti bohatý. Na houby naneštěstí nikoliv. Po třech hodinách šplhání a klouzání jsme získali několik malých hřibovitých věcí, čtyři pýchavky a dvě bedly neznámého druhu. I tak jsme se ale mohli ošklíbnout nad lenivými ubožáky, kteří si nesli prázdný košík, neochotni na procházce se psem znečistit svůj oděv, podrápat tvář a opustit lesní cestu.

Dojati tím, co jsme oproti předchozím pokusům mohli považovat za oslnivý úspěch* přesunuli jsme se s drobnými obtížemi, které zahrnovaly děsivé skřípění a pach spálené gumy, do davelské restaurace Thessaloniki, abychom si mohli vyfotit něco jídel a zaprudit obsluhu, dloubnout znechuceně vidličkou do salátu a zkonstatovat, že když jsme byli vlóni na Krétě, Máňo, tak teda ten gyros tam měli lepčí.

Ve skutečnosti si neřídící Nejslawnější, který díky neřízení neměl žaludek velikosti lískového ořechu, dal slušný předkrm v podobě taštiček se sýrem,

a musaku, kterou prohlásil za nedochucenou, ale upřímně, ten člověk má chuťové buňky vyžadující solnou vrstvu hodnou zapadlé krkonošské silničky v lednu. Podle mě byla jeho musaka v pořádku,

stejně jako těstoviny s chobotnicí.

Korunou odpoledne se staly dezerty, které spolu s egyptskými patří do kategorie zbraní hromadného ničení. Pro přibližnou představu nabízím tento návod: naplňte cukřenku cukrem. Poté polovinu odsypte do sklenice a nalijte tolik vody, aby vznikla řidší kašička. Vezměte lžíci a střídavým nabíráním kašovité hmoty a cukru z cukřenky se obé snězte. Slabší povahy mohou pokus ukončit dříve, ale ne před tím, než jim lezou oči z důlků. Teprve to je známka, že hladina cukru v krvi dosáhla potřebné výše.

Obsluha vlídná, ceny mírné, jediná škoda byla umělohmotné šlehačky k dezertům dodávané, protože jednak netuším, co tam dělala, jednak když už tam byla, tak umělá slazená hmota z kovové pixly je ošklivé kačátko. A bez toho zelenýho sypání kolem bych se taky obešla, ale co už.

* Přežili jsme šestatřicet hodin po požití. Všechny houby tudíž, přes mírné rozpaky nad vyobrazeními bedel, prohlašuji se zpětnou platností za jedlé.