O puchýřích, krabech a také znovu o apokalypse

Svět je plný překvapení. Nebývám, pravda, tak krásně překvapená jako potomek (Jé, venku je tráva! Byla tu včera, a dneska je tu ZASE!), neboť některé procesy se s přibývajícím věkem objasnily. Některé nikoliv, ale dnes se již odmítám nechat fascinovat skutečností, že když stisknu spínač, rozsvítí se žárovka. Ve skutečnosti netuším, proč tomu tak je (ačkoliv mi to bylo několikrát vylíčeno dobrými lidmi, kteří hodlali strhnout závoj mé nevědomosti, nikdy jsem si to nedokázala zapamatovat), a je mi to jedno. Vysvětlení, které použil můj otec, když mi bylo šest let, totiž že v drátech běhají docela malí trpaslíčkové, kteří nosí v kyblíčcích elektřinu, pokládám za dostačující.

Včera však došlo hned ke dvěma událostem téměř hodným zaznamenání. První z nich je absence puchýřů. Všechno začalo tím, že při mé výrobě došlo k nějaké chybě. Byla jsem dodána s vadnými nohami. Je to vada skrytá, projevující se tím, že nemohu nosit prakticky žádné boty, aniž bych si pohmoždila v lepším případě jen paty, v případě horším přichází na scénu krev na všech možných i nemožných místech. Jsou-li výsledkem prvního nošení obuvi pouze puchýře, prohlašuji ji za používatelnou, je-li výsledkem puchýř pouze jeden, získává v botníku čestné místo, je mnou slavena na internetových fórech a na její počest vystřelena salva.

Proto jsem byla poněkud skeptická, když jsem se dozvěděla o jistém přípravku, který po namazání úspěšně zabrání puchýřům se vytvořit. Chá, pravila jsem a přípravek zakoupila, abych mohla zlomyslně triumfovat, že je to zase ptákovina, vhodná pouze k přesouvání financí od dělného lidu k nadnárodním výrobcům. Namazala jsem, obula se a vyrazila. A nic. Po pěti hodinách strávených v balerínách, které ze mne běžně po třiceti minutách učinily kandidáta na pořízení berlí, nic.

Podle výrobce se díky namazané vrstvě snižuje tření. Já takovémuto nedůstojně prostému vysvětlení odmítám věřit. Je to totiž zázrak.

(Kdo by měl o zázrak zájem, může ho koupit patrně v drogerii. Nalézá se mezi ostatními věcmi, které mají ulevit nohám dorasovaným konfekční obuví, vyrábí ho firma Compeed a česky se to jmenuje tyčinka proti puchýřům.)

Večer jsem ve svých nových starých balerínách odhopkala do restauračního zařízení. Po několika hodinách, strávených v družném rozhovoru, a čtyřech deci, jsem jen o něco bujařeji hopkala směrem k domovu, když mě má společnice upozornila, že na silnici je krab. Byl. Nacházíme se na Praze 4, ve čtvrti Libuš, je 10. května 2011 krátce po jedenácté hodině večerní a na silnici je krab.

Nešlo o náhodný výskyt, neboť jsme zaznamenaly i jeho společníka v krabství, kterého však už někdo stihl přejet. Takže:

1) Krabi využili chvilkové nepozornosti a prchli chovateli krabů.
2) Krabi prchli z nedaleké tržnice SAPA, kde jsou k dostání, stejně jako všechno ostatní, na co si jenom dokážete vzpomenout.
3) Kraby seslal na pražskou zem žertující Bůh. Nyní čeká, kdo odhalí jeho vtipnou metaforu, spočívající ve faktu, že mořské potvory jsou příbuzné s hmyzem, což znamená především toto: Jsem-li alergický na včelí bodnutí, nebudu poprvé pojídat krevety o samotě na opuštěném ostrově. Za druhé, spatřím-li kraba na málo frekventované pražské silnici, vzpomenu verše ze Zjevení Janova.

Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti;
otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.
Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.
Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka.
V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.

A tak pěkně ten den začal.