Dnešek, jako ostatně každý den mého báječného života, byl pozoru-hodný. Například jsem navštívila drogerii za účelem zakoupení sušeného mléka, samoobsluhu, kde jsem pořídila jogurt, a též v trafice jsem byla. Původně jsem chtěla cigarety, ale když už jsem tam vstoupila, můj zrak padl na vhodně umístěný lesklý časopis s názvem Maminka. Jsem masochista. Přibrala jsem ho.
Už editorial vyjevil, že mé touze trpět bude vyhověno. Vyskytují se v něm, krom obecného pění chvály na vlastní potomky (proti které ani fň - pohlížím na ni blahosklonně, protože dobře vím, že úplně nejlepší potomstvo pochopitelně nemá ta paní, ale já), samé báječné myšlenky.
"Ruční práce", zove se tento plod ducha. "Před lety jsem je nenáviděla. Představa, že bych měla chystat večeři, mi způsobovala vyrážku, při vyslovení slova žehlení jsem propadala depresím a lux? Byl pro mě jednotkou světla, ... Dnes po probuzení proběhnu s vysavačem v ruce celý byt (místo rozcvičky), aby si Vikulka nehrála s chuchvalci prachu, ... Žehlení je perfektní alibi pro sledování těch nejhloupějších seriálů v televizi (co jiného při něm také dělat, že) a večeře vařím někdy i dvě denně. První tu, o které si myslím, že by moje děti jíst měly, a druhou takovou, kterou do nich dostanu - takže palačinky. A víte, co mě baví nejvíc? ..."
Shrňme si to: vcelku normální žena, která se zaobírala domácností proto, že nehodlala zemřít pohřbena pod zhroucenou horou špinavého prádla, otěhotněla. V tomto okamžiku se objevilo Světlo, jež jí ukázalo správnou cestu. Minulost byla odhozena a Šťastná matka se radostně pustila do luxování. Říká-li totiž na konci onoho citátu větu "víte, co mě baví nejvíc", znamená to děsivou skutečnost, že ji výše jmenované činnosti, jako přejíždění horkou plochou po nerovném prádle, najednou těší.
Do dočista do čista vycíděné hlavinky je potom možno ukládat zásadní informace o tom, jak se zrovna má Esmeralda, a koho vyhodí z domu ta paní, co kdysi hrála v Sedmi hladových. Co jiného taky dělat, že. Matky všech zemí, šéfredaktorka barevného časopisu poskytuje alibi i vám. Televizní seriály jsou úžasné. Nestyďte se, že je sledujete. Více seriálů do našich hlav! Šup k ovladačům! Nevím jak ostatním, mně to připadá, jako by jí vymyla mozek sekta.
Jedině vlivem sekty si dovedu vysvětlit i to, že ona dobrá žena považuje za normální vařit zpovykaným dětičkám dvě večeře, místo co by je poslala spát o hladu, nebo - tak činí ti, kteří neodvozují svůj rodokmen od krále Herodese - jim vložila do praciček suchou housku se slovy Nechtěla jsi papat brokoličku, ničehož víc ode mne dnes již nečekej.
Tak si říkám, jestli to nenapsal lstivý muž, který se takto hodlá pomstít za všechna příkoří, jichž se na něm zrádné ženské pokolení dopustilo. Výrok "Jestli mi vadí, že po půlhodinové přípravě večeře ještě další tři hodiny uklízím nadělanou spoušť a občas lovím usušené kousky rohlíku z kabelky na poradě? Ne, to mi tedy nevadí." je pro mě nepochopitelný.
Ne že by mi vadilo mít rohlík v kabelce. Mateřství skutečně změní člověka natolik, že i poblitý svetr, jehož stav nezaregistroval, považuje za nikoliv snad přijatelný oděv, ale na stupnici hrůzy se tento sune někam do nižších pater do kategorie "Ale božínku, skutečně? To je ale mrzuté. Nu, co se dá dělat, až se dostanu k funkčnímu vodovodu, rychle s touto drobnou lapálií něco učiním.".
Na druhou stranu si nedovedu představit, že by mi nevadilo strávit tři hodiny uklízením bordelu po mém zlatíčku. Aby bylo jasno - uklízím. Kdybych nyní zemřela, budu v paměti batolete fungovat patrně jako takové to auto, které se smetáčky vepředu čistí ulice. Čím dítko podlahu zahází, to já odklidím a zametu. Drobky. Hračky. Hrnce. Pěnu do koupele. Trosky, za které by se nemusel stydět tajfun střední velikosti. Ale že by mi to NEVADILO, to věru nemohu říct. Při nejlepší vůli, nemůžu. Kdybych si mohla vybrat, tak bych si dala kafe a nějakou dobrou knihu, pěkně prosím.
Žádné komentáře:
Okomentovat