pátek 6. května 2011

Poněkud nevyvážený příspěvek o farmářském trhu Prahy 12

Mám sbírku očních stínů. Nikoliv, pravda, takovou, abych ji musela skladovat v garáži jako zanícení sběratelé pivní tácky. Nedosahuji ani kvalit středně protřelého majitele kosmetického blogu. Ale od té doby, co se zvýšila z počtu jedné palety, koupené za 2.30 EUR u vietnamských obchodníků na svatební cestě v dálném Španělsku, na počet, kterého by se už Mamutík nedopočítal, protože je jich jedna - dva - tři - čtyři - pět - moc, sbírka to je.

Bylo tedy zapotřebí sehnat vhodný skladovací prostor, neboť ačkoliv jsou moje zásoby kosmetiky v podstatě skromné, začaly přetékat z dřevěné krabice, v níž jsem je skladovala doposud. Neustále hrozily jednak vypadnutím, jednak tím, že až vypadnou, syn je nekompromisně sežere. Protože si nejsem zcela jista vhodností tohoto počínání, po dlouhém zvažování jsem rozhodla, že se stanu šťastnou majitelkou krabice na šití. Krabice na šití je prostorná, rozdělená a rozkládací, takže lze třídit. Já třídím ráda. Vedlejším efektem tohoto praktického vybavení domácnosti je, že člověk vypadá, že šije, což je ušlechtilý koníček, zatímco fifleny, které se jenom krášlí a o rodinu se valně nestarají prostřednictvím štupování ponožek, ušlechtilé nejsou zcela jistě vůbec.

Po nějakém tom marném pátrání jsem vyrazila do Modřan, protože v Modřanech je bývalý Prior. Na bývalých Priorech je zajímavé, že ačkoliv jsou většinou podivného vzezření a ještě podivnějšího obsahu, většinou tam člověk sežene, co dlouho marně hledal, protože Praha je sice plná blýskajících se stodol, v nichž hraje hudba tak, abyste koupili to, co nepotřebujete vůbec, ale marně tam hledáte to, co byste chtěli. Potřebujete-li nit, přijedete s ananasem, novým páskem a análním kolíkem. (Nitě nevedou.)

Ale proč o tom vůbec mluvím. Vedle onoho ex-Prioru se nacházelo cosi, co se nazývalo farmářský trh. Pozoruhodné toto uskupení stánků bylo hlavně tím, že se tam vyskytovalo něco málo zelených věcí, dva obchodníci s uzeninami a jeden s uzenými rybkami, avšak pak nám zemědělci naší země darovali:

cukrovou vatu,



párky v rohlíku,



barevné bonbóny všech možných tvarů,



skleněné ozdůbky vhodné do každé domácnosti



a zcela pravého a nefalšovaného indiána, který sice příliš indiánsky nevypadal, ale zato prodával náušnice a hrál pravou indiánskou hudbu na svém hlasitém přehrávači. Byl to zkrátka trh podivuhodné vůně a chuti.

Žádné komentáře:

Okomentovat