Závidím mužům, pane Freude. Nikdy jsem si sice nemyslela, že by byl zrovna penis záviděníhodný, ale jestli by to mělo znamenat absenci těhotenských hormonů, tak sem s ním, pravím.
To je tak: tuto neděli přijel cirkus Berousek. Vztyčilo (!!!, pane Freude) se šapitó a od té doby, kdykoliv jsme šli kolem, neslyšeli jsme než "síkus, mamiku, síkus, Ben do síkusu". Nejslawnější tedy zakoupil na neděli dva lupeny a šlo se.
V síkuse se v prvé řadě vyskytovala cukrová vata, kterou jsme nutně museli zakoupit. Také jsme museli zakoupit za 50,- korun českých nafukovací zebru, neboť paní posléze se houpající na laně a nyní nabízející nafouknuté zboží nedbala našeho Nechceme ničehož, a lstivě se optala synka, který zebru pochopitelně chtěl. Od té doby zebra chodí všude s námi, a protože synek ještě nepochopil koncept býložravství, pojídá tu chodník, tu šišku, tu silnici a tak. Lejno zatím nepozřela, přestože k tomu směřovala mílovými kroky.
Po této kulturní vložce začaly po stropě běhat hvězdy, břeskná hudba ničit bubínky a obecenstvo tleskat. Tleskat začal s rozzářenýma očkama i Plivník. A mým těhotenským hormonům se začaly hrnout slzy z očí, anžto chudák synek přece vůbec netuší, co přijde, a co když se mu to nebude líbit? Co když přijde jedna opelichaná zebra, která ho bude upřímně nudit? Co když bude zklamaný, protože se tolik těšil, tak, jak jsme si tím prošli všichni? Proč jsme ho vůbec přivedli na svět? JAK JSME MU TO KURVA MOHLI UDĚLAT?
Pointu nemám. Otírám oslzené tváře a konám doma pravé bydlenkovské jaro.
Žádné komentáře:
Okomentovat