středa 1. května 2013

Je pozdní večer, první máj


Mohli bychom na Petřín, navrhl Nejslawnější, když teda ten první máj. Romantika. Polibek pod rozkvetlou třešní. Jaká to změna oproti loňskému fiasku, kdy jsem odložila lopatu v osm večer, abychom v osm deset zjistili, že stromy stihly záhadně odkvést, takže jsme mě proti uschnutí bránili pod šlahounem keře, prohlášeného za kvetoucí a dostatečně vysoký, no skoro sakura, když si člověk sundá brejle.

Nerada řídím nevyspalá, takže velkej malej mě budí někdy za tmy, s požadavkem na útěchu po zlém snu a obrácení pyžamových kalhot. Jeho křehká psýché nesnese, aby byly po cestě na záchod naruby.

5:58. Hoši vstávají, vstávám tedy též. Prakticky svítání, teplé mléko (pro hochy, pochopitelně: kručení v mém břiše může počkat až po dvojí výrobě mléka, z toho jedna ks s kakaem, odsypání ptačího zobu, nakrmení těch, co si neumějí sami držet flašku, ačkoliv běžně svým opičím stiskem dokážou vyrvat hrst vlasů z každé jenom trochu dostupné hlavy, vyrobení dalšího kakaa a omytí zvláště špinavých dětských částí), mraky plující oblohou (ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj). Romantika.

Vyrazit, povídám, bychom měli v devět, v deset tam budem, v půl dvanáctý zpátky, někde se najíme a hurá domů. V 8:50 jsem si přišila knoflíky na sako a odhodlaně zamířila ke kočáru, v němž musí být vždy přítomna baterie lahví, několik tun mléka, kaše a jiných nezbytností, aby nám chlapečci nevyhládli, nezmrzli či jinak nestrádali.

8:51: zjišťuji, že se do kočáru vylila kaše nebo mlíko nebo jiná nezbytnost. Každopádně to zkyslo a smrdí to jako dobře uleželý skunk. Omývám zatouchající předměty, Nejslawnější čistí dopravní prostředek. Romantika.

10:40: Dorážíme na Újezd. Protože velkej malej postrádá pití, s vidinou rychlého nákupu otvírám dveře do nejbližší večerky a pídím se po Kubíkovi (nesmírně sladká tekutina, kterou děti milují a rodiče její nákup stydlivě obhajují absencí konzervantů). Nacházím energetické drinky, alkoholické mixy a desetiletou zásobu piva pro několik restauračních podniků.

10:45: Ukazuje se, že velkej malej a Nejslawnější mají malý, ale docela malý hlad. Míříme do Panerie na docela rychlý nákup.

10:52: Dvě ženy za pultem, oděné do firemních triček, se seskupily kolem třetí, oděné do trička smutečního, a něco si špitají nad pokladnou. Nejslawnější stepuje u pultu.

10:57: Ženy špitají, Nejslawnější stepuje. Ukazuje se, že malý, ale docela malý hladík dostala i hydra. Vytahuju flašku a žádám manžela, ať k objednávce přihodí kafe s mlíkem. Když do pekla, tak na pořádné kobyle. Patrně zaučovaná stále hledí do kasy jako husa do flašky, fronta narůstá za dveře.

11:30 jsme se tak nějak dohrabali k lanovce, kde se nepříliš překvapivě ukázalo, že podobný nápad měla polovina Prahy a odhadem tak dvě třetiny osazenstva místních hotelů. Půjdeme pěšky.

Něco po dvanácté jsme opustili nejvíc nejkrásnější hřiště, lstivě umístěné na dohled od lanovky, a skutečně jsme se vydali vzhůru! Lehce opocený Nejslawnější tlačí kočár, já vleču protestující dítě, které by raději z kopečka, a v pravidelných tříminutových intervalech odevzdávám koloběžku (při výskytu roviny nebo něčeho této se alespoň vzdáleně podobajícího) a přebírám strašně, ale strašně těžkou koloběžku, kterou nemožno tlačit do kopce. Bujně kvetoucí třešně míjíme bez povšimnutí.

Jsme na vrcholu. Jsou tu i koníci! Velkej malej se veze. Jsou tu taky stánky pouličních prodejců mnohých lákadel, kupuji tedy marcipánové prase.

Je čas na sestup. Ve spěchu se líbáme pod olezlým napůl odkvetlým čímsi a vyrážíme k lanovce.

Protože jsme zase nestihli zjistit, kde by bylo nejlépe se dobře najíst, rozhodli jsme se pro Olivu. Posledně, když jsme se k ní po nějakém výletě v čase věru pozdním doplazili na oběd, měli bohužel zavřeno, ale jejich stránky mlčí, i usoudili jsme, že to dnes jistě bude jiné. Nebylo.

Nu což. Je půl třetí a dorážíme do chorvatské restaurace v Modřanech. Beztoho tu mají nejlepší chobotnici v Praze. "Dáš si chobotnici," oznámil mi velkej malej. "Protože mi chutná." Ne že bychom chlapci nepopřáli vlastní porci, ale když on jí, jak když nejí. Já ji taky ráda, tak jsem si dala. Tedy, dala jsem si třetinu porce. Hoch, který by se nejraději živil lentilkami, kdybych mu to dovolila, žvýkal tak, že si málem vykloubil panty, a hladově otvíral zobáček na další příděl. No, však nikdo neříká, že lilek tu dobrej nemají. Akorát by ho mohlo bejt trochu víc, pro nás, co se nemůžeme dorazit masem.

Čtvrt na pět, cesta domů. Pekelně mě bolí hlava, lehám si. Nejslawnější si vzápětí lehá taky, což znamená, že pokud hoši zavelí, budu muset vstát. Asi o minutu později hoši velí. Vstávám.

17:00, Nejslawnější vstává. Hlava mě bolí jak střep, vrážím Nejslawnějšímu flašku mlíka pro hydru a jdu si znova lehnout za zvažování, jak se asi tak pořizuje nějaký menší rozvod.

18:21: vstávám. Bytem voní večeře. Ucpáváme rukou svornou a nerozdílnou houkající hydru kaší a jíme. Nejslawnější dává nádobí do myčky. Utírá stůl opatlaný od kečupu. LEŠTÍ stůl zapatlaný od kečupu. A mé okoralé srdce jihne. Romantika, povídám!

4 komentáře:

  1. Ty jo?!?
    Tolik odvahy??? Za jediný den???
    Klobouk dole a záda ohnout až na zem, před vámi.
    My si doma řekli, že když budou všichni pod třešní, v lokálech bude pusto,
    a taky že jo!
    A tak my včera šli rovnou do tři - skvělá malá neděle v Praze ... :o)
    Čtyřka zdraví čtyřku!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Někdy si říkám, že onen dřívější zvyk posílat děti do internátů, ledva odrostly plenám, nebyl úplně od věci...:c) Jenomže co do tý doby, že jo. A co bych dělala se vším tím volným časem.

    (No moment, čtyřka... Ať počítám jak počítám, dopočítat se nemohu. To jako že...?)

    OdpovědětVymazat