neděle 27. března 2011

And I was like AHH

Kdysi dávno, někdy těsně poté, co se takové ty velké ještěrky rozhodly spáchat hromadnou sebevraždu, používali lidé při psaní k vyjádření slova. Doopravdy. Já to pamatuju. Za oněch slavných časů jste prostě řekli, že vám něco připadá vtipné. Eventuálně jste se snažili postavit větu tak, aby přišla vtipná i tomu, kdo ji čte. Fakt je, že vzhledem k jistým omezením psaného textu to není metoda stoprocentně úspěšná, nicméně použitelná byla. Saturnin smajlíky nepotřeboval.

Pak někoho napadlo, že by bylo báječné nemuset psát furt dokolečka "směji se svému vlastnímu vtipu, až se za břicho popadám", a vymyslel smajl. :-). Bylo to jednoduché a efektní. A bylo ráno, den druhý.

I řekl si někdo, že koneckonců henten internet je takový celý jakýsi v pohybu a samé obrázky, a že by koneckonců bylo pěkné, kdyby trapně zastaralou značku nahradil obrázek. Pokud možno hýbací. (Osobně doufám, že se smaží v pekle. Přijdu-li tam já, s nesmírným potěšením si do něj taky párkrát šťouchnu vidlema.) A bylo ráno, den třetí.

Tehdy se onoho nápadu chopili uživatelé. Lépe řečeno, uživatelky. Buď z přemíry času, který ubíjejí klikáním na barevné emotikony, nebo snad z touhy vyjádřit, jak mají bááááááááječnýýýýý život (životeček či něco takového by byl příhodnější výraz - tyto dobré ženy totiž neoplývají dětmi, manželem a dobrým srdcem, ale mimouškama, manžama a všechno jim jde od srdíčka) radostně zahlcují internet obrázky poskakujících žlutých ksichtů s nožičkami. Klikne-li jedna dvakrát, musí druhá třikrát. Obdržíte-li v hodnocení při prodeji pouhý jeden veselý žlutý ksicht, je to - soudě dle toho, jak se takovému faux pas vyhýbají - považováno za urážku srovnatelnou s úderem rukavice do jejich půvabných tváří. Pouze krev dokáže smýt tu pohanu.

Vyhnout se tomu nelze. V některých krajích je smrtelnou urážkou hostitele nepožít předložený pokrm, i kdyby místní specialitou bylo něco, co se na jednom konci ještě hýbe a na druhém na vás potutelně mrká. Všude, kde funguje připojení, musíte vyjadřovat emoce za pomoci prostředků komunitě dostupných. Jinak vás komunita vyobcuje. Tečka.

No a dneska jsem při hledání zázračného přípravku, který by ze mne na počkání učinil Scarlett O´Harovou ve věku, kdy soutěžila v hodu vázou po Rhettu Butlerovi, narazila na tyto stránky.



Vývoj dospěl ke svému konci. Nač dumat nad tím, co chci říct a jak to chci říct. Stačí připomenout univerzálně platný obrázek. Kdy asi přijde ta doba nevinnosti, v níž s sebou budeme nosit škartičky podobné omalovánkám a za doprovodu bezmocného hýkání ukazovat ostatním, co bychom vlastně rádi?

Doporučená četba

Doporučeno ke shlédnutí, zde část prvá:

Žádné komentáře:

Okomentovat