v dálce ji lemují krásné hory. má obzor, což jen tak nějaká země nemá.
znáte její louky, políčka a lány? znáte její pokojné domy a pokojné lidi v nich?
doprostřed této krásné země postavili dobří lidé továrnu. schoulena tvoří díky své hliníkové střeše krásný kontrast k listnatým a jehličnatým lesům vůkol. továrna se choulí do krajiny.
i když k choulení žádný důvod nemá.
mohla by stát hrdě a zpříma.
jak je dobře, že stojí právě tady, tady, kde je krásně, a ne někde jinde, kde krásně není.
Tak. Rakouské továrny vypadají pod těmi horami jaksi nepatřičně. Trochu jako nádor.
Lyžaři vypadají také nepatřičně, pořád jsem čekala, kdy se hora s ledovcem zachvěje a setřese ze sebe soplíky lanovek a malé pilné mravenečky, hemžící se směrem dolů na dlouhých prkénkách. (Sport je vůbec podivná záležitost: zaplatíte obnos, abyste se - v tomto konkrétním případě - nechali vyvézt nahoru, pak sjedete dolů, načež celý proces opakujete. Jako by to mělo nějaký smysl.)
Úryvek o hoře setřásající se ovšem nachází v knize jiné (konkrétně této), kterou jsem přestala vlastnit, tudíž jím nepotěším. Nepotěším ani dlouhou úvahou o univerzálnosti některých věcí vezdejších, ačkoliv mě velmi pobavilo, že identický motiv otřásající se hory, zbavující se lidských obydlí, má v jedné ze svých knih Betty MacDonaldová.
(Lačnost je ostatně v přízni i s Karlem Poláčkem. Vrahové Kurt Janisch a Maršík oba touží po domě, který se tyčí nad ostatními svou slávou, oba jsou zaměstnáni ve státních službách a obě knihy pracují s frází: základní vyjadřovací prostředek středního stavu. Opakování.)
Takto uvažujíc svištěla jsem dolů s myšlenkou, že Elfriede potkám, ale ona asi nemá lyže. Nebo měla něco lepšího na práci.
Fotografie mi zároveň poskytuje možnost k poučení pro dnešní den: Dnes se již neříká "vyhrabal jsem své oblečení u popelnic". Tak zvaní fashion bloggeři, kteří mají prst na tepu doby, říkají "vintage". Vzhledem k tomu, že jsem na čertových prkénkách (Kája Mařík) stála naposledy před dobrými patnácti léty, je můj výzor esencí onoho pojmu. Lyže jsou starší, po mladší sestře, hůlky (pouze mírně zprohýbané), boty a brýle rodinné. Šponovky moje, dělala jsem v nich parádu již v květu svých šestnácti let (a už tehdy, mám podezření, byly po někom, protože si nepamatuji, že bych je někdy zkoušela v krámě). Bunda no-name z výprodeje sportovního zboží. Čapka bílá pletená rozhodně vznikla dříve než já, a nic bych za to nedala, že pamatuje i ony slavné časy, kdy Marta a Iva líbaly Sašu Dubčeka.
Tož tak.
Žádné komentáře:
Okomentovat