pátek 25. března 2011

Roztáčíme kola kapitalismu

Vzala jsem si muže, který zbožňuje technické vymoženosti. Technické vymoženosti začínají zaplavovat jako tatarské hordy náš nikoliv snad malý, ale také nikoliv velký panelákový byt. V praxi to vypadá takto:

Fáze 1: Usmrcení. Jednoho krásného dne se Nejslawnější podívá na televizi a praví: "Je jakási zelená. Dosluhuje..." V té chvíli je osud televize zpečetěn.

Fáze 2: Souboj vůlí. Chabě oponuji, že tak zeleně zas obrazovka nevypadá, a ostatně na televizi se prakticky nedíváme, tudíž není důvodu ji měnit. Připouštím, že to částečně činím z obavy, že jednoho stejně krásného dne Nejslawnější pohlédne zamyšleným zrakem a řekne "Jsi jakási zelená..."

Několik následujících dnů, týdnů nebo měsíců (podle tuhosti mnou kladeného odporu) Nejslawnější krouží okolo televize a činí nenápadné poznámky, že již nevyhovuje nejnovějším standardům ani našim potřebám. Je-li v okruhu několika kilometrů elektroprodejna, vyčenichá ji jako dobře vycvičený lovecký pes a bleskurychle mě do ní zatáhne, aby mi vylíčil, jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými nabízenými modely. Následuje ritualizovaný výrok, něco jako ámen za modlitbou: "Já vím, že to nepotřebujeme. Vlastně ji ani nechci. Jen se tak dívám."

Fáze 3: Vstříc osudu. V nějakém okamžiku podléhám iluzi, že Nejslawnější touží jen a výhradně po televizoru, a bude-li tento pořízen, bude ukojen a šťasten. Nu což, má ji mít, říkám si. Endlich, co by si neudělal radost. Není mi zcela jasné, jak tato iluze funguje, a domnívám se, že mi Nejslawnější něco dává do jídla. Pravidelně totiž následuje

Fáze 4: Osvícení. Téměř vzápětí po zakoupení Přístroje se objevuje nezbytná potřeba jiného. Momentálně vzdoruji kávovaru a čističce vzduchu. Vinotéku máme, děkuji za optání.

Žádné komentáře:

Okomentovat