Vzala jsem si muže, který zbožňuje technické vymoženosti. Technické vymoženosti začínají zaplavovat jako tatarské hordy náš nikoliv snad malý, ale také nikoliv velký panelákový byt. V praxi to vypadá takto:
Fáze 1: Usmrcení. Jednoho krásného dne se Nejslawnější podívá na televizi a praví: "Je jakási zelená. Dosluhuje..." V té chvíli je osud televize zpečetěn.
Fáze 2: Souboj vůlí. Chabě oponuji, že tak zeleně zas obrazovka nevypadá, a ostatně na televizi se prakticky nedíváme, tudíž není důvodu ji měnit. Připouštím, že to částečně činím z obavy, že jednoho stejně krásného dne Nejslawnější pohlédne zamyšleným zrakem a řekne "Jsi jakási zelená..."
Několik následujících dnů, týdnů nebo měsíců (podle tuhosti mnou kladeného odporu) Nejslawnější krouží okolo televize a činí nenápadné poznámky, že již nevyhovuje nejnovějším standardům ani našim potřebám. Je-li v okruhu několika kilometrů elektroprodejna, vyčenichá ji jako dobře vycvičený lovecký pes a bleskurychle mě do ní zatáhne, aby mi vylíčil, jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými nabízenými modely. Následuje ritualizovaný výrok, něco jako ámen za modlitbou: "Já vím, že to nepotřebujeme. Vlastně ji ani nechci. Jen se tak dívám."
Fáze 3: Vstříc osudu. V nějakém okamžiku podléhám iluzi, že Nejslawnější touží jen a výhradně po televizoru, a bude-li tento pořízen, bude ukojen a šťasten. Nu což, má ji mít, říkám si. Endlich, co by si neudělal radost. Není mi zcela jasné, jak tato iluze funguje, a domnívám se, že mi Nejslawnější něco dává do jídla. Pravidelně totiž následuje
Fáze 4: Osvícení. Téměř vzápětí po zakoupení Přístroje se objevuje nezbytná potřeba jiného. Momentálně vzdoruji kávovaru a čističce vzduchu. Vinotéku máme, děkuji za optání.
Žádné komentáře:
Okomentovat