pondělí 7. března 2011

Vzhůru na kopec spějme

O mojí paměti kolují v rodině legendy. Když jsem ještě docházela na vysokou školu, podivila se má matka, jak jsem tam mohla vydržet tak dlouho - ne že by nevěřila, že má inteligence je pro tuto instituci dostačující, ale údajně nechápala, jak tam trefím, když musím dvakrát přestupovat.

Na sobotu jsme si schystali návštěvu aquaparku na Barrandově. Je to tam lacinější než v Čestlicích, a usoudili jsme, že tobogán a jiné radovánky synkovi prozatím zatajíme, neboť by se stejně s největší pravděpodobností utopil co koťátko. No a když už tedy takto, nebylo vhodnější příležitosti k návštěvě restaurace Na Kopci, která proslula jednak vynikající potravou, jednak tím, že pro nemotorizovanou jednotku je dostupná zhruba stejně jako botky od Blahnika pro průměrně vydělávající českou ženu: blbě.

Vzhledem k tomu, že je před výplatou, tudíž bych musela útratu hradit ze svého těžce ze státu vydobytého rodičovského příspěvku, jsem se trochu cukala, jenomže pak zazvonil osudný telefon. Matčin veselý hlas mě informoval, že patrně nevím, že mi muž slaví svátek, a že mu přijedou popřát. Položila jsem telefon a stejně veselým tónem oznámila Slawnému, že má k svátku oběd. Opona.

Bájná vyprávění starců nelhala. Vývar byl mnou shledán vynikajícím, muž, který si ho vlastně objednal, pravil, že bez játrového knedlíku by to nebylo ono, avšak játrový knedlík seděl pevně na svém místě uprostřed.



Hlavní jídlo jsem vyhrála já - bohužel jsem, poněkud nepřekvapivě, zapomněla, co přesně to bylo. Jídelní lístek v tomto případě nepomůže, anžto jsem zvolila specialitu dne, o níž kroniky nic nepraví. Vepřová kotleta na rizotu s houbami a jakousi máčkou. Toužila jsem, aby to nikdy neskončilo.



Slawný dostal jídlo s představením, bo nad daňčím v rozmarýnovém kouři se rozprostíral poklop, který obsluhující pán zvedl a nahnal kouř do nozder Slawného. Co se mě týče, omáčka mi přišla taková nijaká, nepotěší, neurazí. Oba jsme byli rukou svornou a nerozdílnou překvapeni jednak přítomností kapustiček, lstivě neuvedených na jídelním lístku co ingredience, jednak tím, že kapustičky jsou poživatelná záležitost. (Připouštím, že oslnění srovnatelné s návštěvou v jedné z restaurací Gordona Ramseyho, kde jsem zjistila, že zelené fazolky se nejen dají jíst, ale mohou být dokonce dobré, se nekonalo - zdá se tedy, že místo objevu století je již obsazeno. Ale i tak si jedlá růžičková kapusta vydobyla čestnou pozici Překvapení měsíce.)



Pistáciový creme brulee moje srdce také potěšil, creme brulee pečlivě zbavený pistácií ostatně potěšil i Plivníka - dokonce tak, že si ho umístil na nos pro pozdější použití. Byl však odhalen a očištěn.



Nutno však konstatovat, že dezert vyhrál Slawný, který si nechal přinést suflé s ořechovou zmrzlinou. Když jsem okusila, chvíli jsem přemítala, jestli by se nevyplatilo Slawného zabít a o dezert ho nectně připravit, ale pak jsem usoudila, že ho ještě budeme potřebovat.



Jediná výtka směřuje ke slečně či paní servírující, která (na rozdíl od ostatního personálu) působila chvílemi unaveným až zapšklým dojmem. Třeba dva dny nespala. Nebo jí uletěl extrémně medonosný roj. Nebo jí krutý osud v ono nedělní ráno nastražil do cesty psí výkal a protivného souseda, co já vím. Nic z toho mě ale vlastně moc nezajímá a nemůžu se zbavit heretické myšlenky, že být vlídný na platícího zákazníka tak nějak k řemeslu patří.

I když, platícího. Stalo se, že jsem poprvé vyzkoušela svou kartu z nejmenované banky. Jestli jsem zapomněla PIN či kýho výra, přestože jsem s ní předtím úspěšně zaplatila na internetu, karta ne a nedala. S chabě maskovanou nervozitou jsem se křivě zazubila na slečnu a poprosila ji, jestli bych mohla účet vyrovnat za deset minut, jelikož peníze sice jsou, ale trochu jinde, než bychom je všichni chtěli mít. Internet v telefonu naštěstí nezklamal mou důvěru, takže za pouhých pár chvil horečného odklikávání hlášky "zobrazit jen zabezpečené" se ukázalo, že nebudeme muset svůj dluh odpracovat mytím černého nádobí. Vot těchnika.

PS: Slawný pravil, že jsem žena nehodná, neboť jsem se zaujala nudnou omáčkou a neprozradila jsem, že daňčí maso bylo fojstklás. Tak tedy: na jedničku.

Žádné komentáře:

Okomentovat