pátek 11. března 2011

Další ořech, tentokrát večerní

Synek se mi naučil, že maminka čte.Nyní tedy trávíme dny šťastně tím, že čteme z jediné rýmované knihy, kterou vlastníme, protože synek je estét a knihami bez rýmovaného textu či textu vůbec pohrdá. Umím ji nazpaměť, a jakmile pořídíme jinou, rituálně tuto spálím. (My tedy máme ještě jednu, lepší a krásnější, ale takový estét zase synek není - básně pana Šiktance jsou mu zatím příliš dlouhé.)

Kam však mířím: po odpoledni, v němž jsem třicetkrát odrecitovala geniální verše Jiřího Žáčka "Jedno slunce z nebe září / usměvavou zlatou tváří. / Jedno slunce, jeden svět / a ten svět je samý květ." (a takových poutavých básní je tam ještě deset, ale nejsem sadista), a když muž večer odspěchal na badminton, nakrmiv se nikoliv šumavou a gothajem, ale krupičnou kaší, odložila jsem se na gauč a rezignovaně zírala na televizní zprávy.

A co se člověk nedozví! Někteří lidé cítí po požití pinií hořkou pachuť, jíst jim nechutná, život ztratil smysl. Je to záhada. Zkoumají ji vědci z celé Evropy, avšak je to stále záhada. Výzkum bude kurevsky drahý, protože takovou záhadu ještě neviděl svět. Mě by zase zajímalo, ale finance na výzkum toho neobětuji, jestli na Nově zavedli čínské praktiky a blokují Google. Ten by jim totiž po zadání prostého dotazu "pinie + hořký" vyhodil tento článek, kde by se dočetli, že kámen úrazu je patrně (pravda, nikoliv zcela jistě, takže výzkum se ještě o něco prodraží) v příměsi nejedlé odrůdy piniových oříšků k oříškům jedlým.

Ořechy zřejmě někomu z Novy skutečně leží v žaludku, protože se myšlenky na ně nedokázal zbavit ani v následující reportáži.

Žádné komentáře:

Okomentovat